Granitbeisser Marathon 2009

Letos jsme měli možnost zúčastnit se MTB závodu v zahraničí. Konkrétně se jednalo o Granitbeisser Marathon v rakouském St. Georgen am Walde, který se jel jako třetí a zároveň poslední závod InterBikeCupu.

Zúčastnili jsme se i předchozího závodu této série - Dema Kamenického MTB Maratonu v Kamenici nad Lipou. V něm jsme mohli poměřit síly se soupeři z Rakouska. Na základě jejich výkonů jsem si alespoň já představoval jejich tratě jako převážně rovinaté a hlavně rychlé cesty s pevným povrchem.

O tom, že má původní představa nebyla až tak úplně správná, nás záhy přesvědčily parametry tratě - čekalo nás víceméně standardních 48 km ovšem s převýšením "pěkných" 1480 m. Pro představu, Přes tři vrchy Vysočiny má na 85 km převýšení cca 1600 m. Ale samotné převýšení ještě náročnou trať nedělá, třeba to bude po asfaltu. ;-)

Odjezd byl naplánován na pátek 4. 9. v 15:30. Přijel mikrobus s vlekem, obalili a naložili jsme kola, políbili milenky, manželky a dcery a nalodili jsme se. Další kolegové nastoupili ještě v Kamenici n. Lipou. Kromě samotných sympatických cyklistek a cyklistů a jejich kol byla do autobusu naložena i velmi důležitá součást každé výpravy - proviant. Z Kamenice jsme pak pokračovali v cestě do St. Georgen am Walde.

Pár kilometrů před cílem cesty jsem začal mít obavu, že ta - už poupravená - představa o rychlé jednoduché trati nebude stále ještě zcela přesná. Silnice se totiž klikatila po úbočích strmých srázů, na nichž byly sem tam vidět různé stezky a pěšiny, o jejichž povrchu nebylo třeba vzhledem k předchozím dešťům pochybovat. A o sklonu pochopitelně taky ne.

Mé obavy z trati byly ale záhy po příjezdu rozptýleny. Ne, že by mě někdo uklidnil popisem, jak je ta trať jednoduchá. Ale v rámci organizace jsme měli rezervovanou značnou část restaurace v St. Georgen am Walde a zajištěnou večeři. A upřímně, candát na másle, navíc s dvojitým zeleninovým salátem (díky, Vašku! :-)), přivede člověka na úplně jiné myšlenky.

Po povinných pozdravných proslovech (měli jsme s sebou tlumočnici Věru) jsme nastoupili do busu a putovali cca 30 minut zpět do hotelu. Po příjezdu nás čekal ve tmě zahalený, ale přesto velmi pěkný Gasthof-Hotel Neubauer, v němž jsme měli zajištěno pohodlné až skoro luxusní ubytování. Poněkud méně radostnou ovšem byla zpráva, že snídaně bude v 6:15, protože je nutné odjet v 7:00, abychom si stihli vyzvednout startovní čísla. Druhou ne-zcela-dobrou zprávou byla informace o počasí, kterou ještě potvrdil noční liják.

V sobotu ráno jsme tedy vstali (já v 5:30), provedli předstartovní přípravu, došli jsme si na snídani - bohužel můj takřka povinný chléb s máslem a vrstvou medu jsem neobjevil - a vyrazili jsme znovu do St. Georgen. Všichni řádně tepelně izolováni, neboť 9°C, které nás tam čekaly, spolu s rychle se ženoucími mraky zakrývajícími celou oblohu naznačovaly "opravdu pěkný" závod.

Návleky na nohy jsem pochopitelně neměl - vždyť předpověď slibovala tropických 14°C - tak jsem trávil čas v autobusu a šetřil každý kousek energie oblečen v džínách a bundě. Ale čtvrthodinku před startem už se nedalo nic dělat a i já jsem musel opustit teplé zázemí. V kraťasech, v dlouhém dresu a ve větrovce.

Samotný start proběhl za řevu reproduktorů, z nichž nás po povinném desetiminutovém čtení sponzorů (přeháním) povzbuzoval místní, zřejmě profesionální, moderátor. Trať vedla po asfaltu (já to říkal!) městečkem St. Georgen - samozřejmě jsem v duchu tradice odstartoval z konce, k čemuž jsem přiměl i Honzu. A s námi vyrazila i sympatická Alča.

Po cca půl kilometru jsme začali stoupat do mírného, a následně strmějšího kopce. Stále po asfaltu. To bylo příjemné, začal jsem alespoň rozmrzat. Ale i asfalt jednou skončil stejně jako stoupání a následoval dlouhý sjezd v balíku. Přítomnost ostatních cyklistů cestu značně komplikovala zejména s ohledem na kluzký vápencový povrch. Za pár minut jsme začali opět stoupat, mně se začal srážet pot pod větrovkou a na brýlích, takže když jsem uviděl plácek se sanitkou, neomylně jsem k ní zamířil. Zdravotníky jsem poněkud překvapil tím, že nechci žádné rozehřívadlo a že si jdu jen sundat bundu. Jim evidentně žádné vedro nebylo. Bundu jsem dal do camelbaku a celkem pohodlně jsem dojel těch pár desítek soupěřů. Oni zřejmě na rozdíl ode mně tušili, že je třeba šetřit síly.

Já jsem to zjistil o pár kilometrů dál, kdy se doposud poměrně zvládnutelné stoupání (pořád to jedno!) změnilo ve šplh po úbočí hory. Okolo mě střílely řetězy ve snaze přetrhnout se při přechodu na nejlehčí převod a ušetřit tak utrpení svým majitelům. Bohužel, i ten můj řetěz to vydržel, a tak nezbývalo, než pokračovat v jízdě. Jen jsem měl takový dojem, že ti rakušani mají převody ještě lehčí.
Když jsme se konečně na sedmém nebo osmém kilometru vydrápali nahoru, žádný odpočinek nás nečekal. Pár desítek metrů a znovu do stoupání. To končilo přibližně na 20. kilometru.

Nebudu popisovat celou trať - jednak si ji zase tak dobře napamatuji, jednak by Vám to asi moc neřeklo. Každopádně až na cca 20. kilometr se prakticky bez přestávky stoupalo. Ale aspoň se to dalo jet až na pár výjimek. Mezi 20. a 30. kilometrem jsem ujel svým pronásledovatelům kromě jednoho - ten se za mnou vezl až někam na 38. nebo 40. km a nechtěl střídat. A nakonec mi ujel - řekl bych, že tak o dvě, tři místa.

Dál byla trať velmi členitá. Leckde nebylo možné jet, prostě kolo na rameno a potupně pěškobusem nahoru. Takových pěších úseků bylo několik a to se nezmiňuji o úsecích, které se teoreticky jet daly, ale za cenu obrovského úsilí a pochopitelně jen v případě, že neuděláte technickou chybu. Pro představu, třeba taková Mešnice je poměrně dobře sjízdná. Nebo kdo ji neznáte, tak si představte "Nevšímalovu mez", která měří cca 80 metrů a je plná bláta.

Ještě jsem zapomněl na bažiny - prostě louky, na kterých stálo třeba 30 cm bláta. Chvilku člověk jel, pak ho to bláto zbrzdilo tak, že stejně musel dolů z kola... a už pokorně hopkal po drnech, které se s ním bezohledně potápěly do hnědé hmoty.

V paměti mi ještě utkvěl sjezdík v lese k brodu. Klikatil se dolů z kopce, po stranách stáli diváci a chtěli vidět pád. Jenže komu by se chtělo vyválet se v tom bahně? Správně, nikomu. Ti úspěšní, tedy nepadající, byli odměněni potleskem a hlasitým "Bravooo!".

A ještě jeden sjezdík pár kilmetrů před cílem. Stíhal jsem toho lenocha ve sjezdu, který prošíval stráň v lese. Za jednou zatáčkou byla pěšina v celé šířce pokrytá 20centimetrovou vrstvou bláta, které jelo pomalu dolů. No, vlastně asi stejně rychle jako já.

Poslední kilometry jsem cítil nastupující křeč, která skutečně nastoupila na 44. km. A bolela. Tak jsem ji asi minutu protahoval, pak jsem sednul na kolo a pokračoval. 4 kilometry před cílem se nevzdává. Za chvíli jsem viděl značku vytyčující 45. kilometr. "Super, už jen tři", pomyslel jsem si a sunul se pomalu vpřed. Asi na 47. jsem se podíval na nadmořskou výšku (na computeru) - "Cože? Na posledním kilometru nastoupat 70 metrů? To se snad zbláznili!" Ne, nezbláznili. Jen cíl asi posunuli, protože byl někde za 49. kilometrem.

Samotný dojezd byl po asfaltu a skoro po rovině, tak jsem ani neměl ostudu - na závěrečný finiš do kopce už totiž síly nebyly.

Pak už jen povinná fronta na mytí kol, telefonáty domů, atd. Však to znáte.

Mimochodem, k organizaci závodu. Zúčastnilo se cca 400 závodníků. V obrovském stanu (50 x 30 metrů? možná víc, těžko říct) jsem obdržel číslo bez fronty, bez problémů - jen jsem do formuláře napsal své jméno, podepsal jej a vhodil do krabice. Čip se připevnil na zadní vidlici kola, číslo jako vždy na řídítka. Pásků k tomu určených bylo dostatek, žádné nesmyslné šetření. Trať pak byla doslova poseta organizátory, kteří byly snad u každé šipky vytyčující trať. Značení bylo dokonalé, šance zabloudit pak naprosto mizivá. Na několika místech jsem si všiml zdravotníků, snad i sanitek. Pomoc místní policie na přejezdech komunikací příkladná. A mimochodem, řidiči čekali trpělivě bez troubení a remcání. Až mi jich bylo líto, protože rozestupy na 40. kilometru už nebyly nejmenší.

Startovné se zřejmě liší podle úrovně služeb, kterou chcete. Gold za 36 EUR, Silver za 25 EUR (!) a tu základní jsem nehledal.

Pobavila mě situace odpoledne ve stanu - k našemu stolu přistoupil mladík v červeném saku nebo bundě, něco nám říkal a rozdával propisky, přívěšky na klíče a nějaké letáky. Kolega proti mě prohodil "Nojo, volby," na což druhý kolega reagoval se smíchem "My volíme Topolánka."
To hocha zarazilo. Zamyslel se a: "Czech?" "Jasně," kýval jsem hlavou. "Oh, I'm sorry. My mistake. ... Elections, you know," a začal nám propisky a přívěšky zase brát. :-)

Na závěr patří nějaké shrnutí nebo poučení. Myslím, že za všechny zúčastněné mohu říct, že jsme si odnesli poznatek, že se u nás jezdí až směšně jednoduché MTB maratony. I během nich je ale z řad účastníků slyšet remcání a kňourání na vysokou obtížnost, bláto, horko, zimu, déšť... na komáry - prostě úplně na všechno. Někde je sjezd moc prudký, jinde si ušpiní kolo nebo botu. :-)

A jeden osobní poznatek: musím pořádně trénovat.

A úspěchy? Nejlépe dojel Martin H (6. v kategorii), dále Vašek H. (23. v kategorii) a já s Honzou jsme přežili někde na hranici první třicítky. Zdeněk zaznamenal kuriózní průjezd cílem, o kterém Vám poví osobně při nedělních vyjížďkách. :-D


Aktualizováno: V InterBikeCupu jsem se umístil ve své kategorii na 12. místě, Honza ve své na 14. Holt je třeba si umět vybrat tu správnou kategorii. ;-)

Za možnost zúčastnit se, za zajištění dopravy, ubytování i překladatelských služeb a veškerého komfortu patří velké poděkování zástupcům města Kamenice n. Lipou a všem ostatním, kteří se na organizaci podíleli. (Bez jmenování, abych na nikoho nezapomněl.)