Scott - Rynárecká bejkovna 2009 / pořadatel

Scott - Rynárecká bejkovna 2009

Očima pořadatele

Třetí ročník závodu jsem okusil z obou stran. Roli pořadatele jsem si vyzkoušel zejména v sobotu ráno při posledních přípravných pracích. Roli závodníka pak odpoledne v hlavním závodě - v kategorii Open.

Byl to třetí ročník a zažili jsme dotřetice zcela jiné podmínky. Zatímco první ročník se jel na blátě a loni bylo sucho a poměrně pěkně, v sobotu ráno nás čekala zatažená a deštěm hrozící obloha. Na Bejkovnu jsem dorazil krátce po sedmé a začalo pršet. Nebyl to sice žádný tropický liják, ale když ta tráva na návsi namokne, je dost kluzká.
Začali jsme jako obvykle stavět stany. Představit si to můžete jako krátkou bojovou hru pro 20 lidí, kteří se snaží spojit dohromady kovové trubky, které jsou leckdy i rozměrově kompatibilní. Naštěstí máme ale v řadách zkušené matadory, kteří - poučeni z předchozích podobných akcí - se vybaví izolepou a postaví stan z libovolných dostupných dílů.
Nakonec se podařilo postavit první, druhý i další stany - zřejmě s velkou zásluhou deštíku, neboť nikdo nechtěl moknout déle, než bylo nezbytně nutné.
S Honzou a Zdendou jr. jsme šli zajistit přívod elektřiny ke stanovišti rozhodčích. O tom, s jakou pečlivostí jsme to provedli, svedčí i provedení několika testovacích sjezdů přes zahrabaný kabel - samozřejmě je absolvoval Zdenda jr. - abychom měli stoprocentní jistotu, že kabel vydrží i agresivní jízdu těch nejrychlejších a nejvýkonějších borců.
Jakmile byla elektřina zajištěna, šli jsme stavět brány. My jsme se samozřejmě úkolů nezalekli a vybrali jsme si ten nejnáročnější a nejdůležitější - stavbu brány startovní. Je třeba si uvědomit, že ta zároveň plnila roli brány cílové a navíc hned v prvním závodě! A tak zatímco ostatní dvě brány bylo teoreticky možné postavit třeba až za hodinu, tato brána musela stát brzy. Naštěstí přijel Jarda z VZP, která bránu zapůjčila, dokonale vyzbrojen, a tak kromě kolíků na ukotvení disponoval i poměrně dobře použitelnou prodlužovačkou. Jeho služební vůz byl sice málem zdemolován, když nám brána jednou spadla, ale koneckonců, naše auto to nebylo, tak proč si kazit náladu. ;-)
Po úspěšném vztyčení naší startovně-cílové brány, která - jen tak mimochodem - byla pochopitelně největší, jsme ji ještě obestavěli zábranami, abychom zakryly kotvící lana (a kolíky) a zamezili tak případnému zranění. Trať pro nejmenší tak byla de facto připravena. Kousek nad námi ještě probíhalo umisťování reklam v prostoru cíle, Richard Valenta přivezl a vystavil krásná kola Scott, přímo v cíli vyrostla další brána a hlavně - už nepršelo.

Závod nejmenších

Kolem 9:30 bylo skoro vše připraveno vč. ozvučení, ředitel závodu a spíkr v jedné osobě se pilně rozcičoval (kliky, dřepy, sklapovačky - však to všichni znáte) a prakticky nic nebránilo začátku prvního závodu dne - cca 1200 metrů dlouhému maratonu nejmladších závodníků a závodnic.
Vlastně ještě jedna drobnost. Rodiče. Ty je třeba pochválit za dokonalou přípravu. Nejen že dokonale promazali a seřídili závodní stroje svých svěřenců, nejen že věnovali maximální úsilí tréninku, správné životosprávě a všem těm ostatním zákulisním a organizačním činnostem, bez nichž se žádný úspěšný cyklistický závodník neobejde. Oni před samotným závodem běželi se svými jedoucími ratolestmi po trati a plánovali strategii a ideální stopu, udíleli rady o způsobu projetí jednotlivých překážek - prostě udělali maximum pro skvělý výsledek. A ten se pochopitelně záhy dostavil.
Na startu nejmladší kategorie se sešlo 6 závodníků a závodnic. Proběhla kontrola, domluvili se poslední taktické pokyny -  např. kdy se rozjet a kam pokračovat, a ano - i ta chybějící přilba se našla. Jakmile (ne)zazněl startovní výstřel, vyrazili závodníci vpřed s nasazením, které jim účastníci z ostatních kategrií mohou jen závidět. Na tomto závodě je pozoruhodná - a nebál bych se říci i raritní - jedna věc: s každým závodníkem se po trati pohybuje i jeho realizační tým. Ten obvykle běží podél trati a podílí se na hladkém a bezpečném průběhu závodu. Se závodníkem běží masér, trenér, sponzor, osobní dietolog, psycholog, dopravce, servisní technik - prostě celý štáb (většinou v jedné osobě). Takže zatímco závodník uhání na svém bicyklu po trati dlouhé 1200 m a soustředí se na svůj výkon, běží vedle něj maminka a volá: "Pozor, brzdi!", "Přidej!", "To nevadí, obvážeme to doma!", atd.

Samozřejmě, že rodič může (a často i musí) vytlačit borce do kopce. Od čeho by tam jinak byl?
Po prvním 600 metrů dlouhém okruhu maminky a tatínkové zjistí, že ten závod není žádná legrace, že dostanou pořádně do těla, a začnou si ten svůj běh zkracovat. Takže se leckdy stane, že závodník dojede do cíle prvního kola, kde na něj několik set lidí něco huláká ("Makej, makej!", "Jedeš hezky, přidej!", "Hop, hop, hop!"), a on zapomene, že musí jet ještě jednou! Upřímně - myslíte, že ten čtyřletý špunt umí počítat do dvou?
A tak maminka nebo tatínek - celý ten realizační tým - musí pěkně doběhnout do cíle, přesvědčit unaveného a zcela zmateného svěřence, aby absolvoval ještě jedno kolo, a samozřejmě to s ním musí oběhnout ještě jednou. A nebo vícekrát, když závodník nepozná, že už je v cíli druhého (posledního) kola a pokračuje dalším.
Prostě a jasně, tohle jsou jednoznačně ty nejlepší závody.
Pokud jsem si všiml, během závodu se nezranil žádný rodič, všichni doběhli v pořádku se značným zpožděním za závodníky. (U kterých žádné problémy nehrozí, jsou to přece profesionálové.)

Závod mladších žáků

Mladší žáci už žádnou velkou podporu přímo na trati nepotřebují. I když mě napadlo, že by ji možná potřebovali, ale nejedou už kola dvě, nýbrž čtyři. Navíc jsou ta kola o kousek delší - o výjezd na horní část Bejkovny a následný prudký sjezd, který potrápí i dospělého. A uběhli by to ti rodiče? ;-)
Předstartovní příprava je sice podobná, ale už není třeba vysvětlovat všechny ty detaily, jako kde seskočit, kde šlapat, atd. Na druhou stranu, startuje obvykle podstatně větší "balík", tak je třeba trošku krotit temperament.

Po startu tedy vyrazilo 21 startujících vstříc mírně navlhlé trati. Samozřejmě byly pády, byly slzy, ale nebyla žádná zranění, pokud nepočítáme újmy na bicyklech (otočená řídítka - to je chyba servisního týmu!).
Mimochodem, na prvních třech místech dojely dvě slečny. Budoucnost ženského MTB u nás je tedy zajištěna.

Závod starších žáků

Tento závod se jede na 8 kol po stejné trati jako předchozí kategorie. Účastní se ho již vyspělí cyklisté, o čemž svědčí nejen způsob boje přímo na trati, ale i propracovaná taktika zahrnující i správně rozvržení sil během závodu. A samozřejmě i výsledný čas. Schválně si to zkuste objet, o kolik budete pomalejší.

Lukáš, pozdější vítěz, odstartoval po vzoru svého trenéra ze zadních pozic, ale rychle se probil na čelo, kde téměř po celý závod sváděl krásné souboje s Jakubem Kotačkou. Toho nakonec v posledním kole předjel a dokonce si vybudoval pohodlný náskok, díky kterému mohli diváci sledovat vítěze v triumfálním průjezdu cílem s rukama nad hlavou.

Z mého pohledu, ale bylo minimálně od pátého kola o vítězi rozhodnuto - rozdíl v projevu obou borců v cílovém stoupání byl kolo od kola výraznější, Lukáš působil o třídu lepším dojmem.
Takže Lukáši, ještě jednou: VELKÁ GRATULACE.

Další závody jsem již nesledoval, protože mě čekal závod v kategorii Open, o kterém napíšu pár slov v dalším článku.