Po loňském defektu ve Valticích, jenž měl devastující vliv na můj koeficient, podle kterého jsou závodníci nasazováni do startovních vln, bylo třeba eliminovat škody a zajistit si start z první vlny v následujících závodech KPŽ. K tomuto nelehkému úkolu jsem si vybral závod vedený krásnou přírodou jižně od Adršpašských skal. Organizátoři pojmenovali jednotlivé trasy poměrně vtipně a výstižně - Fitness (20 km), Pro radost (32 km), Pro život (55 km). O tom, že resuscitace mého koeficientu nebude procházka růžovou zahradou, svědčil název nejdelší trasy - O život (85 km). Ani převýšení 2200 m nepatří zrovna k nejnižším a koneckonců i zvěsti pravily, že tady dostane cyklista opravdu co proto.
S předstihem jsem si zajistil ubytování u kamaráda Jardy, a tak jsem mohl do místa konání vyrazit již v pátek odpoledne. Na cestu jsem si kromě všech nezbytností přibalil i Hanku. Jednak příjemná společnost, jednak adeptka na vítězství ve své kategorii. Vyrazili jsme přibližně v půl třetí a i přes nástrahy trasy a záludnosti GPS navigace (která nás pravidelně navádí na centrum Humpolce, ačkoli to zdaleka není ani nejkratší, ani nejrychlejší... a vůbec to nedává smysl) jsme do Úpic dorazili za cca 3 hodiny. Bez stresu a front jsme si vyzvednuli startovní čísla a čipy a jali jsme se pořídit něco k snědku. Najít v Úpici restauraci, kde bychom se mohli najíst a neudusit se přitom zplodinami z cigaret, dalo sice trochu práce, ale i to se nakonec po dalších 40 ujetých kilometrech podařilo.
Ráno došlo na (už skoro tradiční) bábovku od maminky (ne od mojí) a půllitr čaje. Pak jsem si připravil a upevnil na sebe měřící přístroje, abych za jízdy poznal, jestli ještě žiju, namíchal jsem si nějaké chemikálie, které mají za úkol prodloužit poslední cyklistovi okamžiky, oblékl se do přiléhavého kompletu a byl jsem připraven. "První půlka Vás namlsá, ta je moc pěkná. Druhá Vás dorazí," dodal nám Jarda optimismus do boje a my jsme odjeli na start.
Kupodivu jsem nezapomněl připevnit čip, ani jsem neztratil startovní číslo, dokonce jsem si s sebou přivezl i cyklistické tretry, prostě všechno klaplo neobyčejně dobře. Ještě než jsme se vydali na start, vetřel jsem se do stanu ČS Bike Teamu (toho profesionálního) a přesvědčil jsem je, že by bylo fajn, kdyby mi tam někam na bezpečné místo dali klíč o auta.
Těsně před vlastním startem jsme se pak podívali do prvního stoupání, které začínalo asi 30 metrů po startu z náměstí a bylo docela dlouhé. Usoudil jsem, že bez pořádného rozjetí to "na krev" nezvládnu a že bude třeba zvolit trochu opatrnější začátek. Pak jsme se vrátili na náměstí a čekali jsme na výstřel.
Výhodou těchto dlouhých tratí je to, že na nich obvykle startují zkušenější jezdci, kteří Vás zbytečně neshazují z kola, když se jim nelíbíte, a taky je na nich dost času napravit případné chyby nebo defekty. Při ještě delších a náročnějších závodech se dá během závodu dobře poklábosit, odvážnější se stihnou i seznámit s pohledným protějškem a možná i uzavřít manželství. Já jsem byl seznámen s jistým Liborem, sympaticky působícím starcem (ten mě zabije, až si to přečte! :-)), s nímž jsme se shodli, že po těch deštích bude čas kolem 5 nebo 5 a půl hodin docela dobrý a že bychom s takovým výkonem byli spokojeni. Hlavně dojet ve zdraví (žejo, Hanko). Sňatek jsem s ním ale uzavřít nechtěl, nehledě na to, že už jsem jeden uzavřel a stále ještě je platný.
Startovní výstřel slouží na podobných akcích k tomu, aby probudil účastníky z letargie, zvýšil jim tepovou frekvenci na úroveň dostatečnou pro samostatné vykonání nejnutnějších životních potřeb, mezi které patří i pohyb. To, jak se to u toho kterého závodníka podařilo, poznáte podle toho, jak rychle vyrazí kupředu - ti nejvíce vystresovaní vyrazí nejrychleji.
Musím přiznat, že mě výstřel příliš neprobudil. Zato někteří spolubojovníci vypadali, že takovou detonaci nepředpokládali a musí spěchat k nejbližšímu křoví. Vyrazili jako smyslů zbavení a já jsem se jen tak tak zapojil na konec naší první vlny. "Na 60. km si povíme..." nedokončil jsem větu a šplhal jsem poslušně za nimi.
Hanka i Libor byli někde přede mnou a že bych chtěl z této trojice dojet poslední, to jsem tedy nechtěl. A tak nezbývalo, než trochu zvýšit otáčky. Někde na úrovni 177 t./min jsem akceleraci zastavil a držel tempo. Na druhou stranu, v tomto režimu se cítím komfortně a obvykle se daří dobývat ztracené pozice zpět. Nejinak tomu bylo i tentokrát, takže úvodní asfaltový úsek už jsem opouštěl přibližně na 60. až 70. místě. Mezitím se pole už značně roztrhalo - ti hodně lekaví si zřejmě budovali náskok, aby mohli nerušeně vyhledat příhodné houští a v soukromí zlikvidovat následky startovního úleku. ;-)
My ostatní jsme v tu dobu jeli poklidným tempem kolem 30 - 35 km/h a kochali jsme se výhledy. Mně to, pravda, moc dlouho nevydrželo. Ten rošťák přede mnou se nějak nechtěl vyhýbat loužím a zásoboval mě dávkami bláta to obličeje. A tak jsem ho předjel. Dobře mu tak!
Pak jsme vjeli do lesa, kde se projevily výhody fullu - zatímco soupeři se na kořenech natřásali jako slípky před mladým kohoutem, já jsem v relativním pohodlí pokračoval v prakticky stejném tempu dále. To ovšem nemělo dlouhého trvání. Právě když jsem se mentálně připravoval na steč dalšího soupeře, ten se mých plánů zalekl tak, až se zalekl úplně a padnul tváří k zemi. Doslova.
"Žiješ?" Nic. Žádná odpověď, žádný pohyb. Slézám z kola. "Co je? Jsi v pohodě?" Soupeř něco mumlal na zemi, ale už se aspoň hýbal. Stoupnul jsem si doprostřed pěšiny, zdvihnutou rukou jsem naznačil klukům za námi, že tady končí veškerá legrace a na nějakou dobu i veškeré závodění, a věnoval jsem se zase doposud ležícímu soupeři. "Tak co, jak ti je?" Pomalu se otočil na bok a posadil se. Z levé tváře mu tekla krev. ("Co je pod 5 stehů, to se nepočítá," bleskla mi hlavou věta z článku o Králi Šumavy.) To už jsme u něj byli tři. Hoch provedl kontrolu hardware (osahal si klíční kosti, zkontroloval ruce) a řekl, že nemá nic zlomeného. Sbíral jsem jeho věci rozeseté po trati a donesl jsem mu je na kolo. Nezvracel, už mluvil, krev na tváři bylo jen škrábnutí, koordinoval. Tak asi dobrý, řekl jsem si a zanechal ho tam těm dvěma dalším. Telefon jsem u sebe tentokrát výjimečně (a poprvé) stejně neměl, takže mu pomoc nepřivolám.
Samozřejmě mi mezitím soupeři ujeli a ještě mě navíc předjeli již jednou překonaní borci, kteří u pádu nezastavili. Tuto ztrátu bylo třeba eliminovat. To mi trvalo následujících 30 km, během kterých jsem si mnohdy pouštěl žilou více, než je zdrávo. Nicméně i tak se mi jelo dobře, čemuž nahrávala příjemná teplota i chladivý vítr.
Když už se zmiňuji o sjezdíku, tak ty byly parádní. Ty diagnostické přístroje monitorující funkci cyklistova organismu nejenže sledují důležité životní funkce, ale ony také měří (a zaznamenávají) rychlost, v níž nebohý cyklista padá z kola nebo z hory. Podle těchto záznamů jsem ta různá klesání absolvoval rychlostmi leckdy přesahujícími 50 km/h, při nichž už ne vždy docházelo ke kontaktu bicyklu s podkladem. (Což se dokonce podařilo z dokumentovat na jedné z fotografií - autorem je J. Kocián, http://fotokocian.eu.)
Má druhá zastávka na občerstvovačce proběhla na cca 56. km. "Můžete mi doplnit vodu?" "Ano, samozřejmě," zašvitořila paní a rychle nalévala tekutinu do bidonu. "Já si dám... já si dám," rozhlížel jsem se po stole prohýbajícím se pod tíhou proviantu, "... támhletu kulatou věc s mákem!". A skočil jsem po koláči. Sice byl s marmeládou, ale to jsem v tu chvíli neviděl jako problém.
Zato projíždějící soupeř tvořil problém mnohem zásadnější. Nacpal jsem do pusy celý koláč, hrábnul jsem po bidonu, vrazil ho do držáku a vyrazil jsem za ním, abych ho přesvědčil, že jeho místo je až za mnou. Bohužel, po několika stech metrů - ještě v době, kdy jsem se dusil koláčem a nemohl jsem spolknout marmeládu, která mi zůstávala v krku - se trasa ostře zlomila do šotolinového a (jak se později ukázalo) vražedného stoupání. Zařadil jsem kašpárka, což v mém případě znamená převod 26:36, a zahájil jsem 1500 metrů dlouhý výstup. Rychlostí 6.1 km/h jsem uháněl vzhůru, zatímco soupeř přede mnou se loudal ostudnými 5.9 km/h o pár desítek metrů přede mnou. A další desítky metrů před ním se plazilo vzhůru několik dalších nešťastníků. Asi v polovině nekonečného stoupání jsem toho svého soka dojel a v následujících stovkách metrů jsem se přes něj přehnal rychlostí tornáda - 7.1 km/h. (Údaje čerpámze záznamu svého computeru.)
Z dalšího průběhu závodu už mám jen matné vzpomínky. Zajímavý byl úsek, který se nedal sjet a skoro ani sejít. V normální obuvi a bez kola by to jistě bylo pěkné zpestření, ale takhle mi tretry podkluzovaly na balvanech a kolo se stavělo na přední, když jsem se jej snažil bržděním uchránit před pádem ze stěny. Přece jen, na kytaru hrát neumím, tak co bych dělal s hromadou trsátek, byť karbonových.
Asi na 70. km se do mě zakousla malá křeč. Sice mě asi po minutě zase pustila, ale já ji pak pořád cítil a pro jistotu jsem trochu zvolnil. I tak mě cestou do cíle předjel už jen jeden soupeř, ale pozici jsem udržel, neboť jsem na revanš předjel zase jiného - křečemi mnohem více postiženého.
Zajímavé byly i souboje se závodníky z kratších tratí, kteří do místa napojení přijížděli z kopce, zatímco my jsme se napojovali na konci dlouhého stoupání. Ještě pár kilometrů uháněli vpřed, ale vesměs je to nadšení brzy přešlo a nechali se bez odporu předjet. Výjimkou byl jeden mladík, který se hecoval opravdu jadrnými výrazy a ještě kilometr před cílem s tratí bojoval jako lev. Ale i on podlehl a na hrbolatém travnatém dojezdu už ani nespurtoval.
V cíli jsem měl trochu problém s vycvaknutím pravé nohy, neboť jsem se stále obával hrozící křeče, ale vše se zdárně podařilo, a tak mi slečny mohly předat odměnu pro blázny z dlouhé trasy - půllitr s nápisem "Přežil" (vizte fotku).
Po pár minutách jsem se uvedl opět do pohybu a dopajdal jsem až do týmového stanu, kde už v tu dobu byli Honza se Zbyňkem, s nimiž jsem se osobně ještě neznal. Tento nedostatek jsme napravili, a pak jsme se jeli trochu projet, abychom našim organismům usnadnili regeneraci. Zbyněk ji evidentně nepotřeboval, ale aspoň jsme probrali dojmy z trasy.
Zatímco já jsem umyl kolo a povaloval jsem se na trávě před stanem, Hanka ještě bojovala na trati. Tentokrát ovšem bez pádů, což znamenalo, že její Merida 96 tentokrát nebude vyžadovat žádnou opravu. Hanka navíc (skoro by se chtělo říct) podle očekávání zvítězila ve své kategorii, takže si domů mimo medaile, kytice a poháru odvezla i cenu hodnotnou - bílou vidlice Epicon RLD. Smůla je, že na všech svých kolech má vidlice lepší, a tak nezbude než ji nabídnout v bazaru.
Další kamarádka, která se ovšem na závod přepravovala samostatně, vyhrála tytéž ceny na 55kilometrové trati. A v úvodu zmíněný Libor skončil ve své kategorii 9. (A ještě se mi vysmíval!) A tak jsem zase ze všech známých dojel nejhůř, i když v nejlepším čase. Není to nefér? :-)
Na závěr několik statistických údajů:
- vzdálenost: 85 km
- převýšení: 1955 m
- čas: 4:22:25
- prům. rychlost: 19.4 km/h
- vydaná energie: 4144 kcal
- prům. TF: 167 t./min
- pořadí: 38. (23. v kategorii)
1 komentář:
Jirko, ty musíš začít přímo přispívat na naše stránky! Krásný čtení, nejaději bych sednoul na kolo! Roman
Okomentovat