Celý týden jsem na kole neseděl. Zvuky přicházející odněkud z oblasti šlapacího středu by vyděsily i mnohem slabší povahy než jsem já, a tak musel Epic do servisu. V pátek odpoledne jsem si kolo vyzvedl s tím, že byl "jen" poškozený šroub na velké pile. Z radosti, že už mám Epica opět doma, jsem mu koupil "lebku" :-D, a pak jsem jej trochu provětral po okolních lesích. Kdo by čekal, že po těch vedrech bude v lese sucho, hodně by se spletl (můj případ) - domů jsem přijel opět pokryt nánosem bláta.
Cesta do Koutů čítá cca 200 km, což zabere asi 3 hodiny jízdy. Proto jsem naplánoval odjezd na 7:00 s tím, že po příjezdu do místa určení bude relativní klid na ověšení kola startovním číslem a čipem a dokonce i na předzávodní rozjetí. Spolucestujícím tentokrát nebyl nikdo z naší obvyklé trojice, ale premiérově kamarád Honza, který mimochodem v KPŽ sbírá ve své kategorii vavříny snad na všech závodech.
Vstříc Koutům jsme vyjeli až kolem 7:30. Navíc se Peugeotu Partner, kterým jsme tentokrát cestovali, nějak nechtělo udržovat potřebné tempo a ani kolony, v nichž jsme neustále jeli, nedávaly dobré vyhlídky na včasný příjezd na závod. Když jsme pak v Loučné nad Desnou pár minut před 11:00 zůstali stát v koloně před semaforem, propadl jsem panice, neboť vydávaní startovních čísel končilo právě v 11:00. Nakonec se ale i díky průjezdu semaforu na červenou vše podařilo a Honza, jehož jsem snad ještě z jedoucího auta vyslal k prezenci, mi číslo i čip přinesl.
Před startem jsem se pokusil trochu projet, ale vzhledem k tomu, že jsem na to měl pouhých 15 minut, se spíše jednalo o kontrolu funkčnosti systému kolo-cyklista, z nichž první část fungovala výborně, druhá vykazovala jen mírné následky spánkové deprivace, systém tedy byl shledán způsobilým. Do startovního boxu jsem vcházel 5 minut před startem jako jednoznačně poslední. Kousek přede mnou startoval Roman L., s nímž jsem se jen stačil krátce pozdravit a...
Start!
Po tradiční úvodní procházce jsme skočili na své oře a vydali se celkem příjemným tempem po asfaltce dolů zpět do Loučné. Opět nás červená na semaforech nezastavila, nicméně tentokrát to bylo pod dozorem příslušníků Policie ČR, tak nás snad neobešlou složenkou s žádostí o extra příspěvek do státního rozpočtu (ale byly by to "žně" a velitel akce by se jistě dočkal povýšení :-)).
Po čtyřech kilometrech mírného klesání jsme zatočili doleva, kde na nás čekalo asi 16 km mírného stoupání. Nebo mírného - jel jsem na malou pilku, rychlost oscilovala mezi 7 a 12 km/h, pokud jsem si stačil všimnout. (Přesné hodnoty jsou vidět na záznamu z Polaru.)
(červená tep. frekvence, šedá rychlost)
Bohužel se projevil můj pokročilý věk ;-) a absence předstartovního rozjetí a po několika kilometrech - zrovna když jsem míjel kamarádku s Giantem podepsaným Leontýnka, později druhou ve své kategorii - mě začaly bolet úpony na levém koleni. Postupně jsem zvolnil, abych přežil úvodní stoupání, neboť jsem věděl, že po něm následuje dlouhý sjezd, v němž stihnu zregenerovat (pozor, to druhé písmenko není D).Stoupání mi (a vlastně asi všem) znepříjemňoval pot, který prýštil všemi póry a přitahoval mračna much - jen já jsem si jich vezl dobrou stovku, ne-li několik set. Mouchy se čas od času vznesly, pár sekund se rozhlížely, a pak zase přistály. Vyhlídková jízda lanovkou až na vrchol a zadarmo.
Asi na 20. kilometru byla první občerstvovačka. Nechal jsem si doplnit ionťák, který mi už docházel, zchladil jsem si záda kelímkem vody, pak jsem si za to vynadal, protože na zádech jsem vezl mobil, a pokračoval jsem v dalším stoupání. Pak průjezd mezičasem, krátké klesání a opět několik kilometrů do kopce.
Konečně přišel sjezd. Párkát jsem šlápnul do pedálů, abych nabral počáteční rychlost, pak jsem zalehl za řídítka, abych ji udržel. Po pár stech metrů jsem usoudil, že nějaké zalehávání není třeba a že bych možná mohl uvažovat i o brždění, neboť rychlost se pomalu blížila k 70 km/h. Hučící vichr měl příjemně chladil a já jsem se tak konečně dostal do stavu, který lze přežít.
Narozdíl od předchozího průběhu jsem cestou dolů brzy a snadno předjel několik soupeřů. Pak následovalo krátké stoupání a další sjezd. Ten byl zakončen ostrou pravotočivou zatáčkou před zeleně natřenou bránou. Maskovací zabarvení té brány způsobilo, že jsem ji viděl opravdu až na poslední chvíli, takže ta brázda, která před ní nyní je, je od mého brždění - brzdil jsem vším. A kdybych na sobě ještě vezl ty mouchy, brzdily by určitě i ony. Ale ty vystoupily někde nahoře - asi si chtěly pořídit nějaké fotky. Brzdný manévr se ale nakonec se štěstím podařil, dokonce jsem se vešel i do té zatáčky, pořadatele pod kopcem jsem (slušně) obdaroval informací, že před bránou chybí vykřičníky a v klidu jsem si ulovil dalšího soupeře.
Naštěstí se mi je oba podařilo vyděsit dost na to, aby mě po několika zatáčkách pustili před sebe, i když možná nedobrovolně.
Na závěrečný spurt už nebylo dost síly, a tak to měli další dva soupeři přede mnou mnohem jednodušší. Na druhou stranu, když jsem pak viděl, jak úzká a krátká je cílová zatáčka a prostor za ní, tak to možná bylo i naše štěstí. Tam to prostě na žádný velký souboj není.
V cíli mě čekalo... vedro. Slunce pálilo tak, že se vyasfaltovaný cílový prostor proměnil v učiněnou výheň. A tak jsem uvítal nápad, že se půjdeme schladit do potoka, který tekl pár desítek metrů od nás. Upřímně řečeno, do takhle ledové vody jsem snad ještě nikdy nevlezl (nepočítám-li sprchu na Orlíku před třemi týdny;-)). Omyl jsem ze sebe prach a pot, a pak jsem se asi 20 minut chladil vleže v proudu vody. Když už jsem začínal modrat i v obličeji, nastal čas kryo-potok opustit. Nutno dodat, že po zbytek dne už jsem se ani jednou nezpotil. ;-)
Statistiky:
- vzdálenost: 44.9 km/h
- čas: 2:18:20
- prům. rychlost: 19.5 km/h
- max. rychlost: 71.3 km/h ;-)
- prům. tepová frekvence: 177 bpm
- max. tepová frekvence: 190 bpm
- energetický výdej: 2275 kcal
- převýšení: 1180 m
- max. teplota: 32.8 °C
V Koutech se ukázalo, že v našich řadách (ČS Bike Team) máme kvalitní borce, kterým svědčí obtížné trati. Většina z nás dojela vepředu, v cíli panovala spokojenost a i z týmu X se ozývalo, že jsou fit a že by si to klidně zajeli ještě jednou. Ani můj spolucestující Honza se trati nezalekl a svou kategorii (chtělo by se říct podle očekávání) vyhrál.
Žádné komentáře:
Okomentovat