Na dlouhém Drásalovi nás počasí trápilo tropickými teplotami, a tak mi předpověď slibující teploty kolem 18 °C a drobné přeháňky udělala radost. Tím spíše, že nakonec vyšla. :-) I přesto jsem se nechal ráno zviklat krásným slunečným počasím a vzal jsem si s sebou do Horní Cerekve jen krátké triko a kraťasy. I závod samotný jsem hodlal jet v krátkém dresu z chladivého materiálu, protože ani při teplotách pod 20 °C mi za jízdy není zima.
Logistika nám, bohužel, letos vůbec nevychází, takže mi kolo přivezl kamarád pozdě. Do startovního prostoru jsme se tak dostali v okamžiku, kdy pořadatel ohlašoval 3 minuty do startu. O nějakém rozjetí se před závodem tudíž nemohla být řeč.
Tím byla jasně dána i taktika pro závod - bez zahřátých svalů se totiž jet nedá, proto jsem zvolil velmi pomalý, pohodový úvod, do něhož jsem (samozřejmě) odstartoval ze samého konce startovního pole, a navyšování tempa jsem plánoval až někam za Čeřínek. Problém tohoto přístupu je v tom, že závodník jede celý závod “za své” - je výrazně rychlejší než soupeři kolem něj, tak se za ně nemůže zavěsit a trochu si odpočinout. Tedy může, ale ztratí tím spoustu času. Kromě toho obvykle vzniknout mezi jednotlivými závodníky velké mezery, což stojí další síly navíc.
Nicméně v dané situaci prostě nebyla jiná volba, a tak jsem zahájil závod tzv. “na kochačku” (od slova kochat se :-)). Celý první úsek jsem si tak za sebou vezl vláček cyklistů, kteří využívali toho, že se na ně ten “tahoun” vepředu nezlobí, když nestřídají. První vláček se neudržel ve stoupání k Čejkovu.
Pohodovým tempem jsem projel do Sázavy a do areálu vrchu Křemešník za mohutného povzbuzování kamarádů a známých z okolí, kteří se ujali role pořadatelů. (Mimochodem díky, člověka to potěší a trochu rozptýlí. :-))
Sjezd z Křemešníku jsem si moc neužil, protože dva soupeři přede mnou jeli sice pomalu, ale zabrali celou šířku trati a navíc vypadali dost nejistě, tak jsem si udržoval odstup, abych je z kola nesundal a abych se dokázal případně vyhnout. Na následující rovince jsem za sebe zapojil Bětku Havlasovou a společně jsme oba soupeře bez potíží předjeli.
Následoval sjezd v lese - vzorně označený vykřičníky jako nebezpečný úsek. V něm jsem dojel další skupinku a ještě před nájezdem na kořeny protkanou pěšinku jsem předjel dva soupeře, jednoho po tuhém boji. :-)
Za ní jsem vzal dalšího a na kluzkých kořenech před lávkou jsem předjel několik chodců. Samozřejmě za hlasitého upozorňování, že jedu a že chodci mají uhnout. ;-) Tento, pravděpodobně technicky nejnáročnější úsek, dělal soupeřům obrovské problémy. V následujícím výjezdu nad Nový Rychnov padli za oběť další soupeři, na něž jsem pak ve sjezdu po louce najel několik set metrů. Nicméně o náskok jsem rychle přišel, když jsem na občerstvovačce řešil drobný problém s computerem (a během toho jsem si nechal do bidonu doplnit vodu).
Pak následovaly divácky atraktivní schody, po nichž jsme zahájili výstup k Mešnici. Během něj jsem opět předjel tu skupinku, která mě minula během mého pobytu na občerstvovačce. Ve výjezdu na Mešnici jsem zvolil špatnou stopu, můj takřka hladký zadní plášť několikrát prohrábl mnohem níž, než kam jsem plánoval vyjet. A tak jsem se prošel. Předjeli mě dva soupeři. Na kopci bylo fantastické publikum, které nás povzbuzovalo a tleskalo nám, i když jsme jen tlačili. Celou dobu, po kterou jsem funěl do kopce, jsem měl provinilý pocit, že si jejich aplaus ani nezasloužím. Na kopci jsem skočil na kolo, předjel jsem oba soupeře ze stoupání (jeden nemohl nastoupit, druhý byl zesláblý výstupem a nemohl jet) a v klidu jsem sjel kamínky posypanou cestu z Mešnice dolů. V klidu tentokrát znamenalo opravdu pomalu, bez rizika. Takhle jsem to ještě nikdy nejel. :-)
V následujícím úseku jsem šetřil nohy na výjezd sjezdovky na Čeřínku. Když jsem jej zkoušel na jaře, musel jsem s těžšími převody, které od letoška vozím, poměrně hodně bojovat, abych se vydrápal až nahoru. Proto jsem nyní jel s respektem, i když jsem věřil, že ten krpál vyjedu.
Zato chlapci kolem mě závodili jako by byli 300 metrů před cílem, což se samozřejmě na sjezdovce projevilo. Jede sesedl už po 50 metrech, tedy ještě v té dolní, mírnější části, další sice jeli, ale tepovky měli určitě hodně blízko svých maxim. Zařadil jsem nejlehčí převod (někde na úrovni jejich druhého nebo třetího nejlehčího) a pomalu jsem stoupal ve skupince s nimi. Když jsme vjeli do toho nejprudšího úseku, už jsem nemohl dále snižovat kadenci a musel jsem je předjet. Což se setkalo s potleskem diváků. Nahoru jsem dojel překvapivě svěží, a tak jsem se mohl bez jakýchkoli potíží pustit dolů z Čeřínku. Následující pasáž do Rohozné je parádní a já si ji užíval plnými doušky.
Následovala rovinka do Bezděčína, na níž jsem se občerstvoval, čehož soupeř využil a ujel mi. Do konce závodu jsem jej už nedojel. Pak sjezd do Batelova (kolem “voňavého” rybníčku u škrobárny), výstup k židovskému hřbitovu, opět sjezd do Batelova, na občerstvovačce doplnit vodu a vstříc výzvám mokrých pěšinek mezi Batelovem a Lovětínem. V blátě před závěrečným stoupáním (známým i ze štafety Okolo Zudova vrchu) jsem dojel na dohled za Jirku (a ještě jednoho soupeře). Ani jeden z nich nedal ten nejprudší úsek, soupeři navíc vzápětí spadnul řetěz a já ho předjel. Jirka jel 10 metrů přede mnou (a nepoznal mě :-)). Nicméně on je mnohem lepším vrchařem, takže do Lovětína mi zase trochu ujel. Rozestup mezi námi se od této chvíle až do cíle pohyboval od 0 do 300 metrů podle naší aktuální situace. V technickém úseku se vzdálenost zkracovala, v ostatních zvětšovala.
Pak přišel úsek pod hradem Roštejn, který není technicky nijak zvlášť zajímavý, pak sjezd k Pařezitém rybníku a výstup na Javořici. V něm mě začaly trochu bolet nohy, ale nic kritického. Do cíle to bylo stále ještě kolem 30 km. Nepříjemný úsek pod Javořicí, který byl vždycky plný kořenů a drobných kamenů, byl (zřejmě vlastníkem lesa) “vylepšen” válcovanou šotolinovou dálnicí. Les má zůstat lesem, ne dálnicí.
V těchto místech jsem doplnil energii z gelu a jal jsem se stoupat na Javořici, nejvyšší to vrch Vysočiny (838 m n. m.). Výjezd není technicky ani fyzicky náročný, zato je testem psychické odolnosti - stoupání rovně lesem, bez zatáček, bez zpestření totiž vůbec neubíhá. Možná i proto jsem jel zbytečně opatrně na malou pilu. Stejně tak opatrně jsem jel z Javořice dolů - nějak se mi nedařilo najít tu správnou stopu a taky jsem se půl hodiny před cílem nehodlal rozlámat někde uprostřed hlubokých hvozdů.
Ve vesničce Světlá byla poslední občerstvovačka - tentokrát s extrémně línou obsluhou. Dělalo jim problémy mi říct, co je voda a co je ionťák. Nakonec se mi podařilo je přesvědčit, že by bylo fajn mi jedno z toho nalít do bidonu, což se posléze i podařilo a já vyrazil vstříc předposlednímu stoupání. V něm jsem měl Jirku opět nadohled. Druhý výstup na Javořici jsem zvládnul, ale začínal jsem pociťovat nastupující křeč, a tak nezbylo než trochu zvolnit. I tak se mi během sestupu do Nové Vsi podařilo Jirku dojet a dokonce předjet. Vlastně mě překvapilo, že jsem ho nepředjel už nahoře v borůvčí, protože on je známý milovník lesních plodů a mnohdy ani při závodě neodolá a na chvíli se vydá za sběrem laskomin v křovinách v okolí trati. Tentokrát to bohužel nebyl ten případ.
Když jsem se blížil k brodu, zavolal jsem na přítomné diváky, že brod pojedu a ať si připraví foťáky. Nic, bez reakce. Když jsem z brodu vyjížděl, opět žádná reakce. “No snad bude nějaký potlesk, ne? Tohle jsou diváci nahouby”, domlouval jsem jim... a tak byl. :-)
Následoval přejezd do Nové Vsi, pak les u hotelu Harmonie a asfaltka do Horní Cerekve. V cíli mě překvapil docela dobrý čas i celkové pořadí. Zase tak dobře se mi nejelo. Jirka skončil o dvě místa přede mnou, takže ani ztráta na něj nebyla moc velká.
Loňský ročník Třech vrchů se moc nevydařil - trať byla špatně označena, takže závodníci bloudili po okolních lesích, několik závodníků si trať úmyslně zkrátilo, ale pořadatel s tím nehodlal nic dělat, doprovodný program v Horní Cerekvi pak byl doslova ubohý. Na diskusních fórech na Internetu tak závod zaslouženě sklidil tvrdou kritiku.
Letošní ročník byl zcela odlišný. První věc, které jsem si na trati všiml, byla úprava samotné trati. Spousta míst byla vysečená, lesní polomy odstraněny, prostě skvěle připravená trať. Další věcí, která mě překvapila asi nejvíc, bylo značení. Oproti všem předchozím ročníkům došlo k podstatnému nebo spíše k obrovskému zlepšení - všechny šipky byly nově vyznačeny, tam, kde toho bylo zapotřebí, byla trať vymezena páskami a na nebezpečných místech nebo na místech, kde by mohlo dojít ke špatnému odbočení, byli pořadatelé. Po této stránce se tak závod Přes tři vrchy Vysočiny dostal na úroveň velkých závodů, na úroveň, kterou všichni závodníci vítají. Pořadateli tímto skládám velkou poklonu. Pokud okolnosti dovolí, příště jedu zase.
Statistiky:
- délka: 85.0 km
- převýšení: 1545 m
- čas jízdy: 04:03:42
- oficiální čas: 04:05:36
- energetický výdej: 3434 kcal
- tepová frekvence prům. / max.: 163 / 198 !!!
- max. rychlost: 57.1 km/h
- teplota vzduchu prům./max.: 17.8 / 31 °C
Žádné komentáře:
Okomentovat