O zoubku a Kristýnce

Milé děti, jestlipak znáte pohádku o Kristýnce a jejím neposedném zoubku? Neznáte? Tak hajdy do postýlky, zavřete oči... pohádka začíná.

Bylo, nebylo, v jedné vesničce v chaloupce na vršku bydlela malá holčička. Jmenovala se Kristýnka.
Kristýnka měla krásné, zdravé, bílé zoubky, které ji vůbec nebolely. Byly to totiž ty nejhodnější zoubky, jaké si může malá holčička přát.

Kristýnka se o ně náležitě starala - čistila je pravidelně zubním kartáčkem a pastou, a také chodila dvakrát ročně na návštěvu k paní zubařce, která vždycky všechny ty hodné zoubky pečlivě zkontrolovala. A pochválila.

Zoubkům se samozřejmě líbí, když je někdo šimrá kartáčkem a čistí pastou. Ale úplně ze všeho nejvíc si libují, když je chválí paní zubařka.

Kristýnce se zase líbí, že když má zdravé zoubky; dostane od paní zubařky za odměnu obrázek - dokonce si ho může sama vybrat.

Jednoho dne se Kristýnka opět vydala za paní zubařkou. Počkala v čekárně, až na ni přijde řada, pak si sedla do zubařského křesla, které se jí tuze líbilo, protože mohlo jezdit nahoru a dolů a paní zubařka ho uměla i různě naklonit, takže se v něm dalo i docela pohodlně ležet. Pak Kristýnka otevřela ústa dokořán, aby paní zubařka dobře viděla na všechny zoubky.

"Kristýnko," pravila paní zubařka, "všechny zoubky máš pěkné a zdravé. Ale jestlipak víš, že tenhle zoubek tady dole vepředu se ti kýve?"

To Kristýnka nevěděla. Jenže jak to zjistila, začala do zoubku šťouchat jazykem, strkat do něj prstem - co Vám budu, děti, povídat, nedala mu ani na chvilku pokoj. Kristýnka totiž byla děvče zvídavé a taky trochu neposedné a tenhle zoubek byl úplně první, který se jí kýval. Tudíž bylo třeba ho řádně prozkoumat, vyzkoušet, co takový kývavý zoubek dělá a k čemu je dobrý. A taky chtěla toho neposedu trochu pozlobit.

Jenže zoubku se to líbilo jen chvilku. A není se mu co divit. Jak by se líbilo Vám, děti, kdyby do Vás neustále někdo strkal, nakláněl Vás dopředu nebo dozadu a nedal by Vám chvilku pokoj?

A tak ten zoubek začal Kristýnku bolet.

To tak zoubky dělají, když je někdo zlobí nebo když se o ně ten někdo správně nestará. Proto vždycky, když Kristýnka strčila do zoubku, on zabolel. Jenže Kristýnka byla tak trochu rošťanda, a tak do něj šťouchala tím víc, čím víc se ten zoubek bránil.

Zoubek se trápil a přemýšlel, jak to zařídit, aby mohl zase odpočívat spolu se svými kamarády, ostatními zoubky, mezi nimiž si doposud tak pohodlně hověl. Jenže když ho několik dlouhých dní nic nenapadlo a rošťanda Kristýnka ho pořád zlobila, usoudil, že od Kristýnky odejde, že se vydá do světa. A začal se připravovat na cestu.

Viklal se čím dál tím víc, aby se pořádně rozcvičil a rozhýbal - to víte, zoubek pořád sedí na jednom místě, tak si před výletem musí rozpohybovat nožičky - a čekal na vhodnou příležitost. A ta brzy přišla.

Kristýnka jednou ráno snídala loupáček s nutellou, a když se do něj po několikáté zakousla, zoubek se toho loupáčku chytil a vyskočil Kristýnce z pusinky. "Mamííí, mamííí, zoubek je venku!"

"Nojo, co s ním uděláme?" říká maminka a přemýšlí, co by pro zoubek udělala, aby mu bylo dobře. "Připravíme mu domeček v krabičce. Tam mu bude teplo, bude tam odpočívat, nikdo do něj nebude šťouchat, a tak by se mu tam mohlo líbit, " prohlásila maminka a šla hledat nějakou vhodnou krabičku pro zoubek.

A tak zoubek dostal pěkný nový domeček. :-)