Voda po letošních povodních už skoro opadla, na Vltavě už je vyhlášen pouze 6. stupeň povodňové aktivity (tzv. postapokalyptický stav), hráz přehrady Orlík je protržená, tak je jasné, že Orlík Tour se konat bude. Což ostatně potvrdil i organizátor na webových stránkách.
A jelikož jako kapitán týmu musím mít (mimo jiných schopností a dovedností) i značnou dávku odvahy, nezbývalo mi než se zúčastnit. Kromě toho jsem to týmu slíbil. A v neposlední řadě měl náš tým na Orlíku víkendovou akci s grilováním v sobotu večer. Což byla, přiznejme si to, největší motivace se tam alespoň ukázat.
Náš tým se na místo určení dostal v takřka kompletní sestavě. I ostatní byli asi motivováni podobnými pohnutkami jako já. :-)
Jako obvykle jsem se v týdnu před závodem nestihl posadit na kolo, a tak jsem doufal, že alespoň v pátek před závodem se mi poštěstí ujet alespoň několik kilometrů. Jenže pracovní a rodinné povinnosti mě zdržely natolik, že jsem se na místo určení dostal až kolem 19:00. A jelikož na noční jízdu jsem vybaven nebyl, z projížďky sešlo. Tak aspoň před závodem, slíbil jsem si.
Druhý den jsem dojel do týmového stanu, vzal jsem si nezbytné věci a jel jsem se projet s tím, že do 12:00, kdy se startuje, mám spoustu času a že bych měl objet aspoň jedno kolo - navíc v pohodovém tempu.
"Bahno je jen na jednom místě," hlásil Tomáš Hauptvogel. "Říkali mi to kluci, kteří to teď byli projet na čtyřkolce."
Tak jsem se vydal na trať. Úvodní asfaltové stoupání jsem vyjel opatrně, abych se před závodem neutavil, pak trasa odbočuje doprava do terénu. A po pár stech metrů začalo to první a jediné místo s blátem. Asi po třičtvrtěhodince mě to bláto přestalo bavit, zeptal jsem se slečny pořadatelky na cestu a dojel jsem do prostoru startu a cíle. Pokryt blátem od hlavy až k patě. "Trať je úplně vyschlá, žádné bláto jsem naviděl," oznámil jsem kolegům ve stanu. Jejich soucitné pohledy dávaly jasně najevo, že informaci pochopili správně.
"Tak jedem na start," prohodili a sedli na kola. "Moment, proč tak brzy? Vždyť je teprve za deset půl!" divil jsem se upřímně. "No vždyť start je v půl."
Aha, od loňska nějaká změna, pomyslel jsem si, skočil jsem na kolo a jel jsem s nimi.
Všichni jste na Orlíku byli, tudíž asi nemá smysl popisovat trasu. Po prvních metrech v terénu byla poslední čistá místa na dresu překryta vrstvou bláta, takže můj dres měl takovou jednolitou hnědou barvu. Soupeři se moc neradovali, protože jejich dresy vypadaly podobně. A samozřejmě nezůstalo jen u dresů - boty, přilby, kola, brýle, prostě úplně všechno bylo nabarveno přírodní maskovací barvou.
Má strategie byla jednoduchá - na kole jezdím od začátku května, tudíž je nezbytně nutné šetřit nohy, protože o nějaké vytrvalosti a výkonnosti se v mém případě hovořit nedalo. I proto jsem si před závodem stanovil snadno splnitelný cíl - dokončit závod do 200. místa. A to by se mělo podařit, i kdybych to musel obějít pěšky.
V prvním kole se mi jelo dobře, šetřil jsem nohy a ztrácel jsem pozice podle předpokladu. Jedinou nepříjemností byla úplně DEBILNĚ umístěná občerstvovačka, kterou nějaká chytrá hlava umístila 10 metrů před ostrou levotočivou vracečku do prudkého stoupání, to celé v 20centimetrové vrstvě bláta. Všichni si vzali klímek s pitím, zkusili shltnout aspoň lok a odhodili jej... Mládenec, který ty kelímky sbíral, si z oděvu pere ionťák asi ještě dnes. Z výše uvedeného je zřejmé, že jsem nestihl doplnit pití.
V nájezdu do druhého kola jsem očekával tradiční soutěž o nejlepšího tygra, které jsem se hodlal zúčastnit, ale letos se asi nepodařilo sehnat sponzory nebo zajistit dostatečné kapacity na chirurgické ambulanci. Soutěž se prostě nekonala, a tak jsem si vhodný převod chystal zbytečně.
V druhém kole jsem pokračoval ve stejném duchu - šetřil jsem nohy a čekal na samotný závěr, abych mohl zrychlit a splnit tak stanovený cíl. Někde kolem 34. kilometru ale následoval dlooouhý výjezd plný hlubokého bahna a tekoucí vody, který jsem vyjel asi jen do třetiny. Vinu na tom nesl soupeř přede mnou, který vystoupil na nevhodném místě, musel jsem ho objíždět hlubším blátem... prostě zůstal jsem o 3 metry výš. A tak se šlo po svých.
(Na druhou stranu, kdyby ten soupeř nevystoupil, skoro určitě bych šel po svých tak jako tak, protože ten kopec byl strašně dlouhý, bláta bylo taky spousta... jen bych nejspíš vyjel ještě o několik desítek metrů dál, což by nehrálo vůbec žádnou roli.)
O pár kilometrů dál jsem konečně předjel týmového kolegu Viktora, kterého jsem měl už dlouhou dobu na dohled - už před tím bahnitým stoupáním. Měl nějakou drobnou krizi. Škodolibě jsem se zaradoval a přehnal jsem se kolem něj rychlostí 9 km/h.
Jenže to byla chyba. Poryv vichru, který jsem tou závratnou rychlostí způsobil, Viktora postrčil, ten využil takto získané akcelerace a jal se mě podobnou rychlostí stíhat. Na vrcholku onoho stoupání, tedy na 37. kilometru, jsem dostal křeč. Musel jsem slézt z kola a na chvíli zastavit. Viktor mi oplatil můj bravurní předjížděcí manévr a navíc bezohledně ujel. To se dělá svému kapitánovi?!
Navíc mi o 3 kilometry dál došlo pití, čímž byl ukončen můj boj s křečí (vítězí křeč na ipon). Od té doby jsem jen tak bezvládně kroužil po trati a doufal jsem, že mě mé báječné kolo doveze bezpečně docíle. Kolo naštěstí nezklamalo, a tak jsem po více než třech hodinách projel cílovou branou.
Naštěstí se podařilo i splnit stanovený cíl, byť to bylo jen o fous. Ale noha mě bolela ještě v neděli večer; křeče jsou potvory.
Zato můj Epic odnesl rozmary svého majitele mnohem hůř. Takže jsem mu za odměnu vyměnil bovdeny, lanka, řetěz a kladky, nechal jsem vyčistil osu klik a pro jistotu jsem nechal zkontrolovat stav brzdového obložení. Jeden takový závod za sezónu nám oběma bohatě stačil, děkujeme.
Jestli bylo bláto jen na jednom místě, tak to místo začínalo 300 metrů po startu a končilo 300 metrů před cílem!
Délka: 52.5 km
Převýšení: 1010 m
HR Max: 190 t./s
HR Avg: 175 t./s
Žádné komentáře:
Okomentovat