Poslední dva týdny jsem najel naprosté minimum kilometrů, což bylo způsobeno zejména výpadkem kilometrů, které jsem měl absolvovat o minulém víkendu ve Šlovicích. Ale s tím nešlo bohužel nic dělat, tak mám na kontě o dalších 150 km méně.
Navíc mě od Drásala bolel hrudník vpravo nahoře, takže jsem měl značné problémy se zhluboka nadechnout. Vlastně jsem celé dva týdny přemítal, jestli mám zlomená žebra a kde bych k tomu zranění asi přišel. Na nic jsem nepřišel, ale hrudník mě bolel ukrutně.
Ve středu jsem se byl projet, abych otestoval, zda má vůbec smysl jet Tři vrchy. Cítil jsem se mizerně, celých 50 km jsem se trápil a byl jsem rozhodnut to vzdát. Ale večer mi v hrudníku křuplo a od té doby to bylo lepší. Ve čtvrtek jsem si dal dalších 50 km, jet se dalo, dokonce jsem si byl vyzkoušet výstup na Mešnici... V sobotu si vezmu brufen a nějak to zvládnu. V pátek jsem sice na kole nikam nejel, ale hrudník se zase o trochu zlepšil, a tak jsem odvolal i ten brufen - bude stačit ibalginová mast.
Večer jsem jel do Horní Cerekve vyzvednout startovní čísla - jedno pro sebe, druhé pro Kristýnku, která se těšila, že pojede první závod s novým kolem. A asi si myslela, že vyhraje. Potkal jsem tam taky kamaráda Círu, který plánoval útok na stupně vítězů na dlouhé trase (nakonec druhý v kategorii) a neplánovaně jsem tam potkal i Ondru, který měl s nějakými známými bydlet v Sázavě. S nimi jsem byl seznámen vzápětí - Michal, Jiří a zejména Jason a Jeannette z Nového Zélandu.
Poté, co si vyzvedli čísla, jsem je dovedl do Sázavy. A jen co jsme zaparkovali auta a podívali se do pokoje, kde budou bydlet, obsadili jsem stůl v zahrádce místní hospody. Tam jsme strávili celý večer v družném hovoru o všem možném, mimo jiné i o tom, že Jeannette je bývalá účastnice UCI World Cup XCO a že po těžkém pádu musela ukončit kariéru. Ubytování v Sázavě domluvila Hanka, která se za námi taky přišla podívat.
Domů jsem se dostal chvíli před půlnocí, protože na zahrádce byla už zima. (Jinak bychom tam vydrželi sedět snad až do rána.)
Ráno jsem naložil kola, natěšenou Kristýnku a manželku, zajeli jsme do Pelhřimova Kristýnce pro brýle, které tam zapomněla u babičky, a pak jsme konečně dojeli do Horní Cerekve. Bleskurychle jsem osadil kola čísly, převlékl jsem se do dresu, vzal si vše potřebné a jel jsem se trochu projet s bratránkem, který hodlal absolvovat kratší, tedy 50kilometrovou, trať. Stihnul jsem ujet asi 10 km, pak už jsem zamířil na start.
Cestou jsem potkal Tondu, Markétu a Danielu, které jsem na tento závod lákal asi měsíc. Popřáli jsme si hodně štěstí a už jsem prchal na start, abych jej nepropásl.
Mí noví zahraniční známí již stáli někde vepředu, stejně jako Hanka, Jirka a Ondřej. Moderátor Vašek nám oznámil, že traťový rekord je 3 h 11 min a že bychom jej letos měli pokořit. No nevím, můj rekord je 4:05:36 a Pepa Frey (pořadatel) na startu zmiňoval nějaké změny v okolí Javořice, tzn. skoro určitě bude trasa delší a těžší.
Pak byl závod odstartován - tentokrát výkřikem "Start!", protože houfnici v Cerekvi neměli a poplašňák selhal. Resp. vystřelil až v okamžiku, kdy jsem byl už cca 100 metrů na trati a to jsem startoval mezi posledními.
Jenže to není v Cerekvi až takový problém - samotný úvod vede po široké asfaltce do mírného kopce, takže tam lze snadno eliminovat případnou ztrátu, a i dalších 10 km lze poměrně pohodlně předjíždět na dobře sjízdných polních a lestních cestách. Teprve pod Křemešníkem, prvním ze třech vrchů, se najede na singlík, na kterém se předjíždí už mnohem hůře.
Mně se podařilo předjet pár lidí na té úvodní asfaltce a dojet asi 15 m za úvodní skupinu, která tentokrát jela pohromadě a udrželo se v ní velké množství cyklistů. Posledních 15 metrů jsem ale nesjížděl - říkal jsem si, že to stojí moc sil, které by mi mohly chybět v závěru. Zvolil jsem totiž opatrnou taktiku podobnou té na Drásalovi - v klidu se rozjet a pokud možno držet tempo až do cíle. Hlavně nepřepálit začátek.
To se ne zcela dařilo. Úvod byl velmi rychlý a člověk prostě musel trochu jet, aby uvisel aspoň nějakou skupinku na konci. Když jsem míjel Hanku ve stoupání k Čejkovu, prohodil jsem jen, že hrudník je v pořádku, že ho cítím, ale nebolí mě, a prokačoval jsem dál. Dvě skupinky už jsem setřásl, další dvojici před sebou jsem nijak nestíhal, protože stoupání z Čejkova do lesa směrem na Sázavu je zákeřné. Nevypadá na to, ale bolí. V lese jsem tu dvojici předjel a ujel jsem jí, v Sázavě jsem docvaknul další. Té jsem ujel pod Křemešníkem, když jsem cestu nahoru strávil odpočinkem za pomalejším soupeřem, který jel evidentně na hranici svých možností.
Na asfaltce pod Křemešníkem jsem si za sebe připojil další 3 soupeře, kterým jsem v následujícím sjezdu asi ujel. Pak pěšinka s kořeny, lávka, další zdolaní soupeři a sjezd po louce dolů k Novému Rychnovu. V něm byla první občerstvovačka, u níž jsem hodlal zastavit a nabrat pití. Na asfaltu jsem tedy trochu zrychlil, abych si vypracoval drobný náskok na bezpečné zastavení.
Samozřejmě jsem tím ztratil několik pozic, ale další občerstvovačka je až v Batelově, což je za více než 20 km. Slunečné, skoro jasné počasí naznačovalo, že hazardovat s množstvím tekutin by se mohlo zle nevyplatit. V Novém Rychnově jsem rutinně sjel schody a za několika zatáčkami jsem si dojel jednoho ze soupeřů. Prý je z Třeště a účast na Třech vrších bere jako povinnost, když je to jedinný významnější závod v okolí a navíc s tak pěknou tratí. (Vidím to stejně.)
Spolu jsme vystoupali na lesní asfaltku, z ní pak na Mešnici (on vyjel asi o 20 metrů dál), tam jsme se připojili do vláčku tlačících a ve sjezdu dolů jsme předjeli jednoho soupeře s menší odvahou. Ve stoupání z (Dolních?) Hutí jsme dojeli dalšího, ale shodli jsme se, že pod Čeřínkem je rozumnější trošku svěsit nohy, protože do cíle je daleko a sjezdovka je strmá a dlouhá. Jeho cílem bylo dokončit závod kolem 4:20, já jsem mířil o 5 minut výše.
Jeho tempo na Čeřínku mi ale nevyhovovalo. Zatímco já jsem už jel nejlehčím převodem, on měl ještě dva k dispozici, a tak když začal podřazovat, omluvil jsem se, že musím jet přece jen rychleji a předjel jsem ho. A když už jsem byl v tom předjíždění, vzal jsem i toho před ním. V následující pasáži dolů z Čeřínku jsem předjel dalšího, který se na kořenech evidentně necítil vůbec dobře. A gentlemansky mě pustil. (Domluvili jsme se, že na té pěšince ho předjíždět nebudu, protože nechci riskovat pád, takže mě před sebe pustil až za silnicí.)Od toho místa jsem si jel svým tradičním tempem, tzn. z kopce rychleji než ostatní. Drobný problém byl v tom, že široko daleko nikdo ostatní nebyl. I když jsem sebevíc rentgenoval cesty pátravým pohledem skrz les (protože trasu samozřejmě dobře znám), neviděl jsem ani náznak barevného dresu nebo kola. Hmmm, tak jsem kolem 80. místa a zbytek už je beznadějně vepředu.
Ale ve stoupání v lesním úvozu před Rohoznou jsem přece jen dojel soupeře na kontaktní vzdálenost. Ještě za Rohoznou sice tvořila několik desítek metrů, ale i tak jsem před sebou viděl nějakých 6 soupeřů. Jak má člověk s kým závodit, je to vždycky lepší. Jednoho jsem předjel ve stoupání k Bezděčínu, kde se ke mně z protisměru (jakoby po silnici od Batelova) připojil je soupeř ze Slovenska. U "voňavého rybníčku" v Batelově jsme dojeli dalšího soupeře. Ve sjezdu dolů sice jel mizerně, ale předjížděcí manévr jsem neriskoval - jednak by mě mohl sestřelit, jednak jsem stejně hodlal zastavit a doplnit ionťák, mimochodem strašně silný. Další občerstvovačka je totiž až za Javořicí ve Světlé a to je strašně daleko.
Chlapci mi sice ujeli, ale jednoho jsem předjel v následujících singlech v lese. Slováka jsem pak vzal ve stoupání k Lovětínu. Tam na návsi sice bylo diváků málo, ale o to aktivněji fandili. Dětem jsem zamával, kvůli nim jsem šel ze sedla a ten kopec po asfaltu jsem absolvoval v trochu vyšší intenzitě, ať vidí "pořádného závodníka" :-). Potom jsem z kapsy vylovil sušenku, kterou jsem ukořistil v Batelově, a v klidu jsem půlku snědl. Slovenský kolega mě dojel a dovezl si s sebou i nějakého třetího soupeře. Na následující louce mi ujel.
Nějak jsem neměl chuť ho stíhat a taky jsem hodlal dojíst tu sušenku. Navíc Slovák zastavil pár metrů za směrovkou a hledal, kudy má jet. Evidentně si té značky nevšiml, ačkoli podle mě nešla přehlédnout. Říkal jsem si, že ho minu a nechám ho, ať se připojí, ale pak jsem si pomyslel něco o fair play - "Jedeš dobře!". Pokračoval jsem asi 30 metrů za ním, zatímco soupeř za mnou neuvisel námi zvolené tempo. Na lesních pěšinkách, které následovaly, jsem umazal těch pár metrů (soupeři ty kořeny evidentně vůbec nechutnaly, ani 29er mu nepomohl). Pak zůstal někde za mnou a já měl spoustu místa, abych si užil můj oblíbený úsek pod Roštejnem.
Ale ve stoupán před asfaltkou mě opět dojel. "Vypičené koreně a kameně. Už mi lezů krkom," utrousil. "Neboj, ještě si jich užijeme dost," potěšil jsem ho vyhlídkou, která mě naopak lákala. Na asfaltu mi zase ujel o nějakých 80 metrů. Takhle jsme "spolu" jeli až pod Javořici. Mezitím nás předjela dvojice, v níž ten starší dirigoval toho před sebou: "Počkej", "Jeď", "Zpomal". Contador a Kreuziger, vytanula mi na mysli právě probíhající Tour de France. (Ale potěšilo mě, že oba skončili nakonec za mnou. Naložili si prostě příliš brzy.)
Ve výstupu na Javořici jsem se přiblížil k jednomu ze soupeřů, pod Javořicí jsem ho předjel i přes spadlý a lehce zasukovaný řetěz. Ale podařilo se mi to vyřešit během jízdy. Na poslední občerstvovačce jsem opět zastavil a doplnil vodu. Pak už jen druhé stoupání na Javořici, v němž jsem postupně řadil těžší převody, a slastný sjezd, v němž jsem předjel 3 soupeře
Jeden z nich se za mě zavěsil, ale neuvisel následující sjezdík a hlavně nájezd na asfaltku. Tam jsem dojel svého Slováka, který se přiznal, že už má dost. I ten jeden soupeř nás dojel a taky přiznal konec sil. Tak jsem je chvilku táhnul, druhého jmenovaného až do stoupání z Nové vsi, kde stál další soupeř - v křečích. Sjezd v lese jsem jel už sám a žádní soupeři nebyli nadohled.
Přežiju areál u hotelu Harmonie, dám si pozor v hájku v lomu a jsem doma, těšil jsem se. Uhýbám doprava, když odněkud shora slyším "Shit!" a podobné nadávky v několika jazycích. Pak je slyšet hluk jedoucího kola... "Ahoj Jirko!". Neodvažuji se ohlédnout, protože jsem prošitý jako deka. "Ahoj. Nevím, kdo jsi, protože když se ohlédnu, spadnu."
Pak jen projet lom (Ondra opět zatáčí někam mimo trať, ale vracím ho včas), pod most najíždíme vedle sebe. "Na spurt to tentokrát nebude," hlásím upřímně. Tak trochu zrychlil a vybudoval si drobný náskok. Pořadí v cíli bylo tedy dané.
Tam mě ale čekalo překvapení. Jirka dojel až za mnou! Dobrých 10 minut jsme se pak domlouvali, kde jsem ho vlastně předjel (na kořenech u studánky Páně). A kousek za ním dojela Hanka - tentokrát bez šrámů. :-)
Samozřejmě, že v cíli je třeba prodiskutovat průběh závodu, dojmy, zážitky...
Jeannette dojela podle předpokladů první s kontrolovaným náskokem 9 minut na druhou Zdeňku Němcovou a byla nadšená - prý se u nich takové závody nepořádají, což je škoda, protože trať byla skvělá, příroda krásná (to považuji za kompliment, protože příroda na Novém Zélandu je nádherná a člověkem nedotčená) a organizace taky dobrá. Třeba někdy dostanu pozvání na MTB maraton u protinožců. :-)
Daniela taky vyhrála svou kategorii na kratší trati a byla rovněž velmi spokojená - jak s výsledkem, tak s tratí. Na rozdíl od Hanky si ale nějaký ten šrám přivezla. Holt kromě poháru si odveze i další drobnou památku. :-)
My s Hankou a Jirkou jsem zajeli časy na úrovni loňských, což minimálně já považuji za velký úspěch. Trať byla letos sice rychlejší, ale několik rychlých úseků bylo nahrazeno terénními vložkami, takže výkon je s minulým přibližně rovnocenný, byť jsem byl v cíli o minutku později.
Sportovní výkony jsme toho dne završili krátkým pokusem o plavání v místním lomu, ale chladná voda nás záhy přiměla k návratu. I tak jsme si ale stihli předem pro jistotu domluvit první pomoc od jedné slečny, která absolvovala kratší trať. Závody v Cerekvi jsou prostě pěkné - po všech stránkách. :-)
Statistické informace:
Délka: 85 km
HR Avg: 165
HR Max: 184
Energetický výdej: 3487 kcal
Převýšení: 1540 m
Max. teplota: 31 °C
Žádné komentáře:
Okomentovat