Před mnoha a mnoha lety jsem měl možnost zúčastnit se závodu Granitbeisser Marathon v rakouském Sankt Georgen am Walde. Tehdy to pro mě byl fantastický zážitek - organizace byla na mnohem vyšší úrovni než u nás.
Letos jsem byla příležitost se tam vrátit a porovnat, co se za těch 5 nebo 6 sezón změnilo, kam se závod posunul a samozřejmě kam jsem se posunul i já sám. Pochopitelně jsem nejel sám - náš klub reprezentovali ještě Martinka a Jarda a jeli jsme s členy Velosport Valenta Scott Team.
Domluva před odjezdem neprobíhala úplně hladce (kupříkladu já jsem se hlásil na dlouhou trať, tedy Extreme Strecke, zaregistrován jsem byl ale na střední, Medium), ale den před odjezdem jsme se dozvěděli, že se s námi skutečně počítá, že nepojedeme vlastním autem a že ubytování je zajištěno.
V pátek v 16:30 nastal den D a čas Č, kdy jsme měli nastoupit do vozidel (v našem případě VW Tuareg 3.0 TDI) a vydat se jižním směrem vstříc žulovému dobrodružství (pozn. granit je žula). Sice jsme vyjeli až v čase Č + 1 h, ale hlavně, že jsme vyjeli. Piloti všech tří vozidel se snažili umazat ztrátu, seč jim výkony jejich rychlých vozidel stačily.
Ubytováni jsme byli v městečku Arbesbach, asi 20 km od St. Georgen am Walde, v místní pekárně, jejíž část byla upravena na hostinské pokoje. Ty byly sice malé, ale komfort ubytování byl dostatečný a zcela odpovídal ceně. Za večeři, kterou jsme zapili dobrým pivem, ubytování a snídani jsme platili cca 40 EUR, což je docela dobře srovnatelné s cenami u nás za podobnou úroveň služeb.
Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku podle šipek na Ruine, což - jak název napovídá - je zřícenina místního hradu. A pak hajdy do postýlky a spinkat.
První věc, kterou člověk pochopí hned po příjezdu do St. Gergen, je nadšení místních pro svůj MTB maraton. Kolem trati je opravdu velká spoustu diváků, kteří povzbuzují, v pořádajícím městečku snad všichni pomáhají a třeba obětují i trávník na svém fotbalovém hřišti, jen aby bylo kde zaparkovat, což je u nás věc naprosto nemyslitelná.
Hned po příjezdu jsem si všiml probíhajícího "školení mužstva", tj. poslední krátké porady záchranářů v červených kombinézách. Jejich početný tým pak obsadil opravdu všechna nebezpečná místa na trati a byl připraven poskytnout první pomoc v případech, kdy je to třeba.
My jsme si celkem bez potíží vyzvedli startovní čísla, čipy, reklamní těstoviny, utěrky z - jak praví nápis na obalu - revolučního mikrovlákna a spoustu reklamního materiálu a šli jsme si připravit bicykly. Norská předpověď se opět nemýlila, takže svítilo sluníčko, teplota šplhala nad 20 °C, prakticky bezvětří, což jsou podmínky, které až tak moc nevyhledávám. Možnosti přehlásit se na trať Extreme jsem tedy nevyužil, což se ukázalo být dobrou volbou.
Před startem jsme se stihli ještě trochu projet a nebýt motocyklisty, který si taky chtěl užít krásy zdejší trati a málem nás přejel, když ji absolvoval v protisměru, řekl bych, že se nic zaznamenáníhodného nepřihodilo. Richard, já i motorkář jsme skončili ve smyku a pokud mohu posoudit, motorkář vypadal nejvíce vyděšený.
Blížila se půl desátá, čili rychle na start, abychom nestáli na konci startovního pole!
Start proběhl víceméně hladce, jen jsem nechtíc ťuknul bokem do řídítek Aničky (Velosport Valenta), nicméně se to naštěstí obešlo bez jakýchkoli následků. A při řazení na start mi někdo kopnul do snímače od computeru, který od toho okamžiku pochopitelně nesnímal, tedy neměřil vzdálenost a rychlost. Takže jsem jej po cca 7 km vypnul (a nemám záznam trasy! :-/).
Z mapky převýšení je patrné, co následovalo - stoupání. Po stoupání přišel pěkný sjezdík, kde jsem při své minulé účasti docela dost předjížděl. Jednak to bylo zamokra, kdy se ostatní bojí obvykle mnohem víc než já, jednak jsem byl mnohem hlouběji v poli, takže bylo koho předjíždět. Nyní jsem měl v dosahu jen pár soupeřů, kteří jeli docela dobře, a tak jsem je ani moc nepředjížděl. Z těch asi šesti jsem na vrstvě šotoliny přebruslil jen dva, zbylé bych musel zdolat jen za cenu zbytečně vysokého rizika kolize.
Následoval výjezd, který jsem si taky jakžtakž pamatoval ze své minulé účasti, i když mě překvapilo, jak je dlouhý. Ale snažil jsem se držet nižší tempo, byť za cenu ztráty dříve dobytých pozic. Od startu jsem měl ale stále aktivní bilanci (více získaných než ztracených), takže mi to až takové potíže nečinilo.
Mimochodem, k výjezdům. V Rakousku je fajn mít lehké převody. Zatímco u nás si třeba Rynáreckou Bejkovnu, což je slovy Ivana Rybaříka "jezdivá XC trať pro hobbíky", objedu na velkou placku, na Granitbeisseru přijde ke slovu převážně placka malá. Mých 26 zubů na malé placce je tak akorát a všiml jsem si, že soupeři mají ještě minimálně jeden až dva lehčí převody.
Po výjezdu následoval další sjezd - ne, nebojte se, nebudu popisovat každý výjezd a sjezd zvlášť. Zmiňuji to jen proto, abych zdůraznil takřka absolutní absenci rovin. Trať prostě vede buď do prudkého kopce nebo z prudkého kopce, nic jiného se na ní nevyskytuje. Jak řekl Richard Valenta: "Člověk si u značky 5 km do cíle říká, že už to má za sebou, ale ona mu zbývá ještě dobrá půlhodina!"
Mně se jelo docela dobře, jen ve třetím nebo čtvrtém výjezdu jsem musel sundat brýle, protože se mi na upocená skla lepil prach, kterého bylo zejména po začátku skutečně hodně. A místy bylo nepříjemné vedro, které mě vždycky dokáže dokonale vyčerpat.
Nicméně po rozpálených otevřených pasážích vždy následoval lesík a v něm stín a příjemný chládek, kde jsem regeneroval. Celou dobu jsem udržoval aktivní bilanci předjetých / ztracených pozic - vlastně jsem nepředjel jen jednoho soupeře ze začátku, zbytek postupně odpadl.
Čili mě závod bavil, místy jsem se i kochal výhledem na krajinu - zejména v situacích, kdy jsem viděl, což nebylo moc často, protože rakouští fotografové si vysloveně libují v oslňování cyklistů
odpalováním svých externích blesků rafinovaně rozmístěných po celé trati. Sám jsem absorboval mnoho a mnoho zásahů bleskem, což tedy vůbec nekoresponduje s počtem fotografií, na nichž jsem pak byl identifikován. Na druhou stranu je ale zcela zřejmé, proč jedna fotografie stojí 6 EUR - spotřeba baterií musí být při tomto režimu práce enormní.
Asi pětkrát jsem musel slézt z kola a absolvovat výstup pěšky, z toho jednou to bylo "díky" soupeři, který mě úmyslně zastavil, abych jej nepředjel (a měl jsem na to :-/), jednou to bylo mou jezdeckou chybou, kdy jsem asi metr před vrcholem hloupě nechal proklouznout zadní kolo, a zbylé výstupy byly dány nedostatkem fyzických sil. Aspoň mám motivaci na příští rok. :-)
Do cíle jsem přijížděl osamoceně - soupeř nebyl na dohled v žádném směru.
Někteří borci z Velosport Valenta Scott Team už byli v cíli, a tak jsme si sdělovali dojmy. Za pár minut dorazila i Anička, ale jí v patách se neslo "Anna Kolarova ist die Siegerin! Anna Kolarova!", a tak musela pěkně zpátky do cíle (do kopce :-P), aby si s pořadateli popovídala jazykem, který vůbec neovládá.
Pro tyto účely je dobré buď absolvovat závody v zemích, v nichž se člověk bez vážnějších problémů domluví, nebo - a to byla námi zvolená varianta - mít s sebou někoho, kdo zajistí překlad. My máme Martinku. Aby mohla tlumočit, obětovala se a jela jen krátkou trať, což ji samozřejmě mrzelo. Nicméně role překladatelky se zhostila se ctí - nejen v cíli, ale i v následujícím programu.
Po závodě jsme si dali TEPLOU (!!!) sprchu v místní škole. To je věc v ČR nevídaná, u nás mají teplou sprchu jen dámy, a to ještě jen někde a jen ty, které dorazí do cíle první. Převlékli jsme se do civilního oblečení a jali jsme se vystát frontu na jídlo.
Po cca 20 minutách strávených za zvuků rakouské dechovky na nás přišla řada, ale bylo nám řečeno, že máme špatné lístky a že si je musíme vyměnit "támhle v té druhé frontě" za jiné. Po výměně jsme si s těmi jinými lístky opět vystáli tu samou frontu - tentokrát byla sice kratší, ale pro změnu došel proviant. Ale nakonec jsme se svých těstovin dočkali. Nutno podotknout, že této kratochvíle byli ušetřeni ti, kteří měli zálusk na "kotteleten", čili na kotletu. Tam fronta kupodivu nebyla.
Když jsme se snažili zjistit, jaké pití je v nabídce, nedostali jsme se přes pivo. Slečna se nám sice pokoušela vysvětlit, co že si vlastně můžeme vybrat, ale její angličtina končila právě u "Bier und... und...". Jirka S. ukončil její trápení rázně: "Okay, Bier." My ostatní jsme tedy už dotyčnou slečnu netrápili a pokorně jsme objednávali taky "Bier". Takové pivo za řevu rakouské dechovky... přežil jsem to, i když jsem musel na dvě hodinky vypadnout, abych se z toho nezbláznil. Nic proti dechovce, ale hladina hluku se blížila prahu bolesti. A nic proti pivu, bylo nad očekávání dobré.
Pomalu jsme se dostávali k vyhlašování vítězů. O Aničce jsem se už zmiňoval, Martinka si dojela pro druhé místo na krátké trati. A protože Granitbeisser Marathon in St. Georgen am Walde je součástí i InterBike Cupu (kde jsou věkové kategorie po 5 letech), odvezli si svůj pohár ještě Richard, Jirka S., ještě jednou Anička i Štróza.
Za samostatný odstavec stojí letošní - skoro bych řekl - životní forma Jardy, která byla korunována 9. místem v InterBike Cupu, dozajista jeho nejlepším umístěním v tak početně obsazené soutěži. (A skoro si myslím, že o tom 9. místě ani neví, uvidíme, jaká bude reakce. ;-))
Ihned po vyhlášení jsem se naskládali do aut - já jsem tentokrát zabral sedadlo smrti (jak jsem záhy zjistil, to je v Tuaregu mnohem pohodlnější než sedadlo zadní) a jal jsem se vyprávět různé zážitky a historky a techické zajímavosti o kolech a vůbec o všem... však mě znáte. Jirka S. za volantem vypadal po těch pivech trochu ospale, tak doufám, že jsem neustálým kecáním přispěl ke zvýšení jeho ostražitosti. I kdyby náhodou ne, domů jsme dojeli zdraví a vynadáno jsem taky nedostal. ;-)
Takže díky za skvěle strávený víkend, za příjemnou společnost, díky i poskytnutí startovného. Pokud okolnosti dovolí, těším se s Vámi za rok v St. Georgen am Walde nashledanou.
Statistiken: ;-)
- Lange: 44 km
- Überhöhung: 1420 Hm
- Zeit: 2:32:55
- Durchschnittsgeschwindigkeit: 17,3 km/h
PS: Pro srovnání - na dlouhém Drásalovi (120 km, převýšení cca 3100 m) jsem měl průměr 18 km/h.
Žádné komentáře:
Okomentovat