Mám v živé paměti, jak jsme tenkrát společně tlačili kola po polní cestě k Antonce. Také mám v živé paměti, jak a kolikrát mi Kristýnka vyčítala, že ji při závodech netlačím do kopce, když ostatní tátové to dělají. ("Jen počkej, až trochu povyrosteš a tátové přestanou stačit tempu svých dětí." No... a je to tady.)
Od té doby se hodně změnilo. Dnes jen radím: "křikni si, jestli je chceš předjet," načež se ozve dětským hláskem: "levá!" A protože soupeři, vesměs dospělí lidé, většinou mají k dětem jistou shovívavost a snad jim i trochu přejí, všichni rychle uhýbají.
Samozřejmě jsou místa, kde se předjet nedá, a nemá tudíž cenu žádat o uvolnění stopy. Takových míst není mnoho, ale přece jen jsme na nich ztratili pár minut.
Tím se pomalu dostáváme k času. Pokud si někdo ještě vzpomínáte na mé články o absolvovaných závodech, dával jsem si obvykle dva cíle - jeden měkčí, druhý ambiciózní. I tentokrát jsme je měli, 1h 40 minut jako čas, který bychom asi měli zvládnout, 1 h 30 minut jako čas s velkým Č, jehož pokoření vžene hrdému rodiči slzy do očí. :-)
Olympijský vítěz, vítěz světového poháru v XC, mistr světa, Evropy a ČR v mnoha disciplínách, vítěz etapáku Cape Epic, nejlepší český bajker, ikona. Jaroslav Kulhavý. A Kristýnka (která se neumí smát na fotkách :-)).
Takže 1h 35 min a fantastické 3. místo v kategorii do 15 let. Na soupeřku před námi jsme ztratili 2 minuty, což není mnoho a tak trochu si na ni na příští rok brousíme zuby. Na první místo ztrácíme zatím hodně, koneckonců Daniela Radová je mnohem starší a hlavně cíleně trénuje, zatímco my jedeme na kole jen tehdy, když se ostatní kroužky, kterých je asi 6, nekonají.
Ale vždycky jsem tvrdil, že nevychovávám profesionálního sportovce, to si naše děti rozhodnou sami. My jen chceme děvče (a kluka, ale ten jezdí zatím s mamkou), kteří si rádi zahrají fotbal, badminton, rádi se projedou na kole. Podstatné tam je to slovo rádi.
Já si teď užívám, že pozornost, kterou roky věnujeme sportu a výchově svých dětí, se pomalu začíná vracet. Třeba v tom, že když vyjedu s Týnou na 30kilometrovou projížďku, projedu se docela dobrým tempem kolem 18 km/h. Není to sice ještě úplně má výkonost, ale už to není ploužení se po nejbližším okolí. Taky tím, že mám možnost vidět své šťastné dítě, které si splnilo velký sen - vyhrát na kole pohár. V dětských kategoriích se totiž obvykle vyhrávají jen medaile.
Teď tu vedle mě odpočívá, kouká na nějaké legrační video a pomalu začíná přemýšlet o tom, jak za rok v Kamenici dojede na druhém místě.
Motivace je dobrá věc. ;-)
Takže zase za rok.
