Kristýnka vs. 25kilometrový závod

Aneb takové malé zamyšlení nad tím, jak a zda vůbec absolvovat s dítětem v předškolním věku 25kilometrový závod na kole.

Naše dcera (v době psaní tohoto článku 6 let a 4 měsíce) jezdí ráda na kole. Děti obecně napodobují rodiče, a protože naše děti mají vzor, který mohou v tomto ohledu napodobovat, nedá žádnou práci je přimět k projížďce.

Loni v létě jsem si vyzkoušel, že když je správná motivace (hranolky s kečupem ;-)), zvládne Týna bez potíží 8 km, zmíněné hranolky a kofolu a 8 km zpět. A přitom trasa nevedla po rovině - jeli jsme běžnou krajinou na Vysočině.

Proč 8 kilometrů? Ve školce chodí děti na procházky do přírody, během kterých ujdou třeba 3 nebo 4 kilometry, což je asi hodina chůze, spíše o trochu více. Za hodinu ujede Týna i více než těch 8 kilometrů, takže pak je zapotřebí dostatečný čas na regeneraci... (Kdo má trochu živější děti, tak jistě dobře ví, že jim na regeneraci stačí doslova několik minut. ;-))

Kristýnka je letos o rok starší, zkusili jsme si trasu 10 km na Křemešník na oběd a zpět... A probíhalo to docela dobře. (Protestovala jen při jízdě po štěrku, kterým správci lesů vylepšují českou krajinu.)

Porovnám-li náročnost výletu na Křemešník s trasou závodu MTB Kamenice nad Lipou, je ten závod mnohem jednodušší, protože má malé převýšení. Trať jako taková vede vesměs po polních a lesních cestách, sem tam je zpestřena krátkým úsekem po lesní pěšině. V neprospěch kamenické trati na druhou stranu promlouvá větší vzdálenost a také časový limit, do kterého pořadatel ještě měří závodníkům čas (3,5 hod.).

Základním předpokladem, jak takový závod zvládnout s dítětem, je důkladná příprava - zejména příprava ambiciózních rodičů. Jedinou naší ambicí bylo ve zdraví a v pohodě dojet zpět do cíle - ne nutně absolvovat celou trať. Čili je třeba se předem smířit s tím, že z plánovaných 25 kilometrů se může stát 4 kilometrová projížďka, když nebudou okolnosti nakloněny.

My jsme s přihlášením váhali až do sobotního rána. Jednak nikdy nevíte, jak se dítě ten den zrovna vyspí, zvlášť když je to holka ;-), jednak měla Kristýnka v pátek ve školce drobnou nehodu, při níž si narazila zápěstí. Ale ona se na závod tak těšila, že rozhodnutí bylo jednoduché a rychlé. Jedeme!

Přijeli jsme do Kamenice n. L., přihlásili jsme se, připravili kola, vzal jsem plný vak pití (3 l bezinkové šťávy - je osvěžující a dobrá), protože Týna pije často a hodně, a zaujali jsme místo na startu. V poslední řadě, aby nás nesrazil nějaký přemotivovaný soupeř.

Po zaznění startovního výstřelu jsem ještě Kristýnku zadržel - přece jen je lepší mít mezi davem a dítětem pár desítek metrů rozestup na brždění. A navíc nám nešlo o výsledek, ten byl předem dán.

Oproti ostatním záznamům ze závodů tentokrát vynechám popis zážitků z trati. Kromě stoupání k mezi Kamenicí a vsí Antonka, které musela Týna tlačit, což ji pochopitelně nebavilo (trochu protestovala), totiž probíhalo všechno hladce. I kořeny za Antonkou zvládla bez potíží, i všechny sjezdy a terénní nástrahy, prostě úplně bezproblémové svezení se na kole.

Trasu jsme absolvovali celou, nevynechali jsme jediný metr. Jasně, že jako otec - cyklista jsem ji do některých stoupání musel tlačit. Dvakrát jsem dokonce tlačil její kolo a Týna šla vedle. Ale byla to pro nás cenná zkušenost (kterou se tímto pokouším zprostředkovat ostatním):

1. Hlad
Dítě je zvyklé na nějaký režim, který nelze při závodě úplně dodržet. Je dobré myslet na občerstvení a udělat přestávku. My jsme ji zvládli nedaleko od obce Pravíkov, což byl asi 13. kilometr. Normálně jsme zastavili, sedli si, snědli svačinu, napili se - celé to trvalo tak 15 - 20 minut. A pak tradá... tlačit do kopce.
(Týna sice umí řídit jednou rukou, ale zase ne natolik, aby se uměla během jízdy najíst. Navíc je stejně nutné někde zastavit a nechat dítě odpočinout, takže jsme tu přestávku i tak plánovali.)

2. Čas jízdy
Doba jízdy je největší problém. Jednak se začalo ozývat naražené zápěstí, jednak a to hlavně - řazení. Otočné řazení je sice jednoduché na ovládání, ale ani rukavice nedokáží ochránit dětskou dlaň před otlačeninami.
Trasu jsme absolvovali za 3h 16 min (průměr 7, 7 km/h), což je čas naměřený časomírou. Čas jízdy samotné byl tedy přibližně 3 hodiny.

3. Terén
Jízda přes kořeny, výmoly, bahnem a přes jiné terénní překážky nečinila Kristýnce žádné problémy, spíše je cíleně vyhledávala. Občas jsem jí připomněl, že cyklista se musí dívat několik metrů před kolo, aby si mohl včas vybrat správnou stopu, zbytek byl na jejím rozhodnutí.
Radost mi dělalo to, že se před některými překážkami zvedla ze sedla, že umí projet úzkou kolejí, atd.

4. Únava
Ta se prakticky neprojevovala. Některé kopce prostě 20 kilogramů vážící dítě na 10 kg vážícím kole nemůže vyjet. Nemá cenu se zlobit, nemá cenu motivovat. Má cenu kolo vzít a tlačit spolu s dítětem.(Ano, i tatínek někdy na závodě kolo tlačí, i když se to nestává moc často. ;-))
I v cíli Kristýnka spurtovala, aby mě porazila - to bylo téma, které probírala posledních 8 km. Po dojezdu neprojevovala známky únavy a po kratším odpočinku se šla zabavit na skákací hrady, vystála si bezmála dvouhodinovou frontu na kreslení na obličej a doma nešla spát dříve než jindy.
(Velký vliv na malou únavu má jistě fakt, že většina stoupání je spíše na začátku závodu, ke konci se spíše sjíždí z nastoupaných kopců dolů.)

Kristýnka má na svém kole samozřejmě cyklocomputer (dárek, po kterém hodně toužila a měla z něj velkou radost) - ten naměřil ujetou vzdálenost 27,2 km. Průměrná rychlost jízdy tedy byla 9 km/h.

Stává se, že pořadatelé některých závodů symbolicky odmění nejmladšího účastníka nebo na dětských závodech obdarují nejmladší mrně plyšákem. V Kamenici jsme s tím ale nepočítali, protože závody jsou určeny dejme tomu náctiletým a starším.
Přesto nás v cíli čekalo milé překvapení. Nejen že byl vyhlášen nejmladší účastník, ale dárková taška obsahovala kromě mlsání i finanční prémii. A to se nám ještě omlouvali, že je to jen taková symbolická odměna. Díky!