V sobotu ráno byla poměrně hustá mlha. Nicméně nad ní se klubalo sluníčko, a tak jsem uvažoval o tom, zda mám vyrazit do nedalekého lesíka na lov několika zamlžených snímků. Proti byla jen rozumnější třetina mého já, která mě přemlouvala, abych ještě zůstal doma a doléčil virózu, která mě už trápí několik týdnů. Dilema jsem řešil až do půl desáté, kdy jsem se o své nerozhodnosti zmínil manželce. "Tak běž," řekla mi.
Rychle
jsem si dal šátek kolem krku, abych neměl výčitky, že kvůli jedné
nepovedené fotce takhle hazarduji se zdravím, hodil jsem přes sebe
bundu, popadl jsem foťák a klusal jsem k lesíku.
Samozřejmě, že v lese na kopci už mlha ustupovala, ale nevzdával jsem se naděje a postupoval hlouběji do lesa s tím, že dole u potoka jistě ještě trochu mlhy zbylo a že tam čeká právě na mě. Nečekala. I tak jsem ale našel spoustu pavučin s kapkami rosy nasvícených probleskujícími slunečními paprsky, lesní mýtiny pruhované dlouhými stíny ztepilých stromů, dokonce i srnec na mě jukal.
A tak klekám, namířím objektiv na pařez porostlý houbami, rámuji obraz tak, aby popředí vyplňoval hlavní motiv a ve zlatém řezu na úhlopříčce byla zlatavě prozářená pavučina... Nene, popojdu ještě o krok nebo dva doprava, to bude ono.
Znovu zakleknu, nastavím clonu, citlivost, ještě maličko zoomuji, abych využil ohniskovou vzdálenost, při které má objektiv nejlepší kresbu... Cvak! Tisknu spoušť.
Nic.
"Co je?" Tisknu spoušť znovu.
Zase nic.
Koukám na displej na ukazatel nabití baterie. V pořádku. Hmmm. Nemám na objektivu krytku? Nemám. (To bych vlastně v hledáčku nic neviděl.) Přikládám oko k hledáčku a kontroluji, zda mi tam můj aparát neposkytuje nějakou nápovědu.
"Chybí ti karta, šmudlo!" posměšně si na mě bliká foťák svým velkým E vpravo dole.
Nojo! Vždyť jsem z ní ráno nahrával fotky do notebooku. Tak to je jasné, kde se teď zrovna schovává. :-/ A tak jsem se pomalu vydal stejnou cestou zpět k domovu. Boty jsem měl promočené, nohavice taky, fotka žádná a nálada mizerná. Když jsem vyšplhal na kopec nad domem, rozhlédl jsem se. Tamhle ještě mlha zbyla! Domů jsem to vzal opět poklusem, rozrazil jsem dveře, "Zapomněl jsem kartu! (A kapesníky.)" houknul jsem na manželku, popadl jsem obojí a upaloval jsem zase pěkně na kopec. Cestou jsem pořídil fotku sousedovic ovečky:
Dále místní zemědělce při práci:
Z uvedeného plyne několik poučení:
- V půl desáté už nemá smysl jít fotit mlhu!
- Na popruh jsem si připevnil držák náhradní karty. Teď ji zbývá jen koupit.
Žádné komentáře:
Okomentovat