... s Kristýnkou po roce na stejném místě.
Po loňském skvělém výkonu a ještě skvělejším ocenění pro nejmladšího závodníka nemohlo letos Týnu nic odradit od účasti na MTB závodu v Kamenici nad Lipou. Dokonce ani otec mávající ráno u snídaně telefonem s radarovými snímky neomylně věštícími minimálně přívalové deště, když už ne potopu. Okamžitě jsem byl vystaven směsici pláče, vzteku a vzdoru, čemuž jsem - ač připraven - jako vždy podlehl. Každá správná dcera si holt musí umět se svým otcem rychle poradit.
Naložili jsme se do auta, dojeli na místo, vyzvedli čísla... prostě všechno proběhlo hladce. Pak jsme se ještě podívali na průjezd hlavního, 58kilometrového závodu. "Tatí, taky bych chtěla udělat takový vítr, až tu pojedeme." Jo, kluci v čele s "Fójou" (Jan Fojtík) jeli hezky.
Pak už jsme se přemístili na náměstí, abychom mohli odstartovat. Začalo lehounce pršet. A abych to neprotahoval, zůstalo to tak po celý závod, což chápejte výraz díků, protože podle předpovědi mělo pršet opravdu hodně.
Po startu jsme nechali všechny malinko odjet, abychom neriskovali, že Kristýnku někdo srazí, a vydali jsme se na trať. Kromě toho, že byla i letos nejmladším účastníkem (píšu to v době, kdy už je k dispozici výsledková listina, čili už jsem to ověřoval), je poměrně drobná. Ovace a povzbuzování tak nebraly konce.
Letos s námi tak trochu neplánovaně jel i týmový kolega Tomáš, který si cestou liboval, že takový potlesk ještě na závodech nezažil. :-)
(Tome, plánujeme ještě Jarošovskou šlapku, tak se přidej. ;-))
Hned v parku Hamerky jsme dojeli první soupeře. Zřejmě inspirováni naší loňskou průkopnickou misí, vydali se letos na trať ještě další tři podobně "staré" děti. Pokud máte děti, tak víte, že když začnou závodit, nic je od souboje neodradí. A tak Týna makala jako o život, dokud toho jednoho kluka nepředjela. Ten, když zjistil, že by ho snad mohla předjet malá holka, nasadil k trháku a předjel nás. No... naštěstí se po několika opakováních cesta stočila z cesty na louku, do kopce.
V kopcích je Týna dobrá. Což zjistili nejen oba předjetí kluci, ale i jejich otcové. Řešili to svérázně - dojeli za juniora a do kopce ho vytlačili.
Nemám vůbec nic proti pomoci rodičů na takhle extrémní trati (a na to, že pro 8letého kluka je to extrémní trať, můžete vzít jed!), ale nám to vůbec nevyhovovalo. Týna sice v dalších kopcích hochy opětovně předjela rozdílem dvou tříd, ale když se to opakovalo několikrát, začala se i ona dožadovat pomoci do kopce. Rodičovská pomoc prostě podle mě výrazně zasáhla do i tak nerovného souboje dětí.
(Proč nerovného? 8letý kluk už totiž jede na 24palcovém kole, 7letá slečna na 20". A to je velký rozdíl - jak z hlediska prostupnosti terénem, tak z hlediska stability za jízdy. Nehledě na fyzický rozdíl mezi 8letým a 7letým dítětem.)
Ve stoupání po polní cestě ke vsi Antonka jsem za sebou uslyšel: "Jeď! Přece ti neujede malá holka," domlouval otec v tu dobu již plačícímu synkovi. To neděláš dobře, pomyslel jsem si. Do cíle nedojeli. U jejich jmen svítí potupné DNF. A já se tomu klukovi vůbec nedivím.
(I když okruh čtenářů tohoto článku není kdovíjak široký, přesto Vám promluvím do duše: Tohle nesmíte dítěti nikdy říct! Nikdy! Je to úplně stejné, ne-li horší, jako kdybyste mu řekli, že je úplně nejhorší ze všech. Tohle je v první řadě výlet. Malé děti závodí na tratích do 2 km.)
Kořeny za Antonkou jsme zvládli s bravurou. Trénink dělá mistra.
V očekávání deště jsme plánovali občerstvení v nově (vy)budovaném wellness centru Johanka. Mamku jsme vyslali napřed na pivo, ale odmítla. Když jsme v čase 0:54 přijeli na místo a hodlal jsem zastavit a udělat pauzu na občerstvení, Týna rozhodla, že pokračujeme bez zastávky.
Následoval lesní úsek po pěšinkách, které byly předchozími dešti obohaceny o kaluže vody a bláta. To jsou přesně ty situace, které správný bajker, kterým Týna bezesporu je, vyhledává. Zdárně jsme nabrali bláto na pneumatiky a do bot a bez pádů a jakýchkoli jiných komplikací jsme všechny tyto úseky zvládli.
Vystoupali jsme na asfaltku před Pelcem a zastavili jsme, aby se Týna napila. Doposud za námi jedoucí otcové toho zřejmě využili, aby v následujícím stoupání zajistili svým synkům dostatečný náskok před tou malou holkou. Od tohoto místa jsou do cíle už jen dvě nebo tři stoupání a není možné, aby nám chlapci v tom stavu, ve kterém byli, ujeli o čtvrt hodiny.
Já jsem pak po zbytek závodu měl na talíři, že to není fér, když nechci zatlačit do kopce. My ale víme, že ujedeme i mnohem větší vzdálenost a že vyjedeme lecjaký kopec. A tak jsem ustál nářky a výčitky až do cíle.
Posledních 5 kilometrů pak byla lahůdka z kopce dolů okořeněná lesním sjezdíkem, jehož absolvováním získala Týna obdiv přihlížejícího závodníka z dlouhé trati. Při dojezdu do cíle se ten den již po několikáté ozývalo povzbuzování: "Týno, jsi super!"
Jo, je. Ale ne proto, že ujede takovou vzdálenost, kterou někteří dospělí vzdali.
(Tohle si bude Týna za chvilku číst, tak sem nenapíšu proč. Aby nám nezpychla.)
V cíli jsme byli o 46 minut dříve než loni, tedy za 2 hodiny 30 minut. Wow!
Na závěr bych chtěl vyzdvihnout tradičně vynikající organizaci kamenického závodu. Trať je dobře značena, na trati je spousta pořadatelů, kuře v cíli je rok od roku lepší. Prostě mě nenapadá, co bych vytkl.
Mimochodem, Kristýnka mi dovolila příští rok jet dlouhou trať. Že prý už to beze mě zvládne. Uvidíme. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat