Tam a zase zpět 2015

Kdysi jsme se s kamarády domluvili, že zkusíme za jeden den dojet během jednoho dne na kole do Rakouska a zpátky. Letos jsem po roční přestávce navázali na tradici a naplánovali výlet za hranice na neděli, 5. 7. 2015.

Loňský ročník bohužel nevyšel, ale s o to větším nadšením jsme se pustili do organizace letošního. Již koncem dubna jsme vybírali vhodný termín, který byl stanoven na výročí upálení mistra Jana Husa. Akci jsem organizoval na facebooku s tím, že dvěma heretikům jsem musel poslat zprávu mailem, neboť tvrdošíjně odmítají facebookovou víru pravou. Bohužel jsem měl obeslat ještě jednoho odmítače, ale měl jsem zato, že FB používá. Martine, promiň!

Týden před konáním jsme byli domluveni - přihlášeno bylo rekordních 5 bikerů, jedna bikerka a 30stupňová vedra. S těmi jsme tedy původně nepočítali, ale ne vždy vychází vše podle představ.

Kromě toho mi v pondělí volal Jirka H., že kdyby to bylo v neděli, jel by taky. A tak jsme po obvolání a obeslání všech zúčastněných přeplánovali akci na neděli. Vedro se přeplánovalo taky.

Od té doby šlo všechno hladce. V sobotu večer dorazil nejprve Jirka H. s "dlohým Drásalem" v nohách, pak Betty s krátším Drásalem v nohách a s medailí na krku. Mojmír se snažil přijet, ale okolnosti byly bohužel proti, a tak z toho nakonec sešlo.

Nicméně po pár pivech (doufám, že Poutník 12° chutnal) a budíčku v 7:00 jsme se s půl hodinovým zpožděním vydali pro Jirku B.
Uznávám, těch Jirků je už trochu moc, ale to nevadí, my se v tom vyznáme. ;-)

Jirka B. dal manželce na rozloučenou pusu a se slovy "co kdyby byla poslední" vyrazil s Jirkou H. na Javořici. O jejich jízdě neexistují bližší informace. Leč to, v co jsme doufali, se nepodařilo - oba Jirkové byli stále plni elánu a sil, a tak nám pořád ujížděli.

My jsme jeli klasicky po žluté turistické značce. Cestou se mi podařilo přesvědčit Tomáše, že i on chce vyjet až na Javořici.

U studánky Páně pod Javořicí jsme doplnili tekutiny a omyli hmyz uhynulý ve vrstvách potu na našich tělech. Hmyz z nás na oplátku odčerpal pár hektolitrů vařící krve, aby se nám lépe šlapalo na vrchol. Sjezd z Javořice do Světlé byl pak lahůdkou, na kterou jsme se určitě všichni těšili.

Další úsek na nás připravil luxusní sjezdík po polní cestě, v němž jsme dosahovali rychlostí nad 60 km/h, a poklidnou jízdu zvlněnou krajinou směrem na jihovýchod. V těchto místech, v době, kdy Jirka H. jedoucí v čele již netrpělivě vyhlížel osvěžovnu, měla Betty defekt v dalším ze sjezdů. Po cca půlhodince se defekt zacelil, ale i tak bylo třeba volit lepší stopu a opatrnější tempo.

I proto jsme v okolí Dačic sjeli z plánované trasy a zamířili k jmenovanému městu, aby si Jirka H. dal konečně to vytoužené pivo. A oběd. Obojí se podařilo, ale stejně jako v minulých ročnících jsme se na obědě zdrželi déle než bylo třeba. Jirka H. nás tak musel z rodinných  důvodů opustit.

Betty vs. vedro - 0 : 1

Nyní před námi byla cesta z Dačic do Slavonic - skrz zvlněnou krajinu a vlnící se vzduch. Teplota venku přesahovala 30°C ve stínu, jenže toho bylo poskrovnu, a tak jsme se smažili jako ryby na pánvi. Z toho důvodu jsme po pár kilometrech zakotvili pod osamělým stromem na jednom z mnoha brdků a strávili jsme tam dobré dvě hodiny.

To samozřejmě přispělo k navýšení již i tak dost velkého zpoždění. Někdy kolem 16:00, tedy v době, kdy jsme již měli uhánět směrem k domovu, jsme z naší oázy vydali směrem ke Slavonicím. Cestou jsme minuli jinou skupinku cyklistů, kteří se ale na rozdíl od nás krčili ve stínu vrhaného svodidly. Inu, musíte si umět vybrat.

Skrz Slavonice jsme projeli rovnou na hranice s Rakouskem, abychom splnili cíl naší mise, dokud ještě máme morální síly. Odtud jsme se vrátili do Slavonic. Azyl jsme našli ve stínu naší oblíbené restaurace stejně jako v předchozích restauracích. "Co si dáte?" "Malinovku a kofolu do půllitru." "Já taky." "Já taky." "Taky". Jen Jarda držel původně nastolený směr. "Pivo!"
Někteří z nás pak ještě zkusili česnekový doping v podobě langoše, ale jak se později ukázalo, česnek přece jen není vhodným zdrojem energie pro vytrvalostní disciplíny.

Jsme tam!

Přestože jsme zpáteční cestu volili co nejkratší, tedy v tzv. asfaltové variantě, dorazili jsme do Počátek, kde jsme měli poslední zastávku a večeři, až před 21. hodinou. A i když jsme tam regenerovali ze všech sil, nasednutí na kola se naše organismy již docela bránily. Zejména tedy sedací partie. Zbývajících 18 km jsme tak absolvovali potmě a vestoje.

Po 120 km v parnu je třeba doplnit všechno

Kolem 22:15 jsme ale úspěšně dorazili domů. A zatímco ostatní se již oddávali relaxaci ve sprše, nás s Betty čekala ještě braná hra "Dostaň se do zamčeného domu".
Jirka H., který nás opustil v Dačicích, mi totiž rafinovaně zavřel dálkové ovládání od garáže v té garáži a já jsem samozřejmě jiné "klíče" neměl. My jsme tudíž zvonili, telefonovali, křičeli na mou manželku, abychom ji vzbudili, a ona nám tak mohla otevřít. No... nakonec jsme nemuseli spát venku pod trampolinou. Jirko, díky. :-)

Celkem jsme absolvovali 147 km, 1 defekt a několik piv a limonád, ačkoli jsme původně vytyčenou trasu nedodrželi. Věřím, že kromě batohu zalepeného od rozteklé margotky jsme si odnesli i pěkné zážitky a vzpomínky.

Takže příští rok opět nashledanou. :-)