Domluvili jsme se vlastně hrozně rychle. Ve středu při schůzce k organizaci Rynárecké bejkovny (XC závod, pokud to náhodou laskavý čtenář neví, což nepředpokládám) jsem se o tom zmínil, ještě během ní jsem zavolal dvěma potenciálním zájemcům o výlet, slovo dalo slovo... a večer jsem vytvořil událost na FB. Heretici odmítající přestoupit na víru "fejsbukovou" byli informováni alternativními kanály - tedy ústně a mailem.
V sobotu jsem koukal do mapy, abych získal jakous takous představu o trase a hlavně o vzdálenosti. Vyšlo cca 50 km, což při předpokládaném tempu 15 km/h vycházelo na 3 h 20 min. Vyjet jsme chtěli v 9:00 z návsi, čili bychom měli dorazit v čase oběda. Tomu se říká dokonalý plán. :-)
Organizaci jsem samozřejmě neopomněl zkomplikovat plánováním optimální trasy, která by zajistila vyzvednutí všech zúčastněných tak, abych já se pořádně projel a oni ne.
Bohužel to tak úplně nevyšlo, protože se Jirka B. vědom si toho, že i minule jsme jej vyzvednuli, a zabránili mu tak v ujetí nějaké slušnější porce kilometrů, rozhodl, že tentokrát přijede on za námi. Zkusil jsem ho ještě přemluvit návrhem, aby s sebou vzal manželku a dceru, ale to nevyšlo.
A tak v neděli ráno za svitu slunka stál Jirka v 8:45 opřený o plot naší zahrady a zubil se na mě, že má už něco přes 20 km v nohách.
V chabém pokusu o rychlou údržbu jsem dopřál svému Epicovi trochu silikonového oleje na nohy vidlice a tlumič, dokonce jsem trochu mastného aerosolu namířil i na řetěz a vydali jsme se na místo srazu, tedy na náves.
Poslední jsme nebyli, toto privilegium si vydobyl Tomáš. Jeho hodinky byste asi nechtěli, strašně se zpožďují - snad o 4 minuty denně. Aspoň něco takového naznačoval, když v 9:02 tvrdil, že je 8:58.
Na druhou stranu, sešli či spíše sjeli jsme se všichni. A to včetně odmítačů víry pravé, fejsbukové. Napočítal jsem 11 hladovců, kteří stěží zadržovali sliny při pomyšlení na bizoní steak. A ještě v Rynárci se náš počet rozrostl na 13. Nejzajímavější na tom ovšem byl fakt, že když se scházíme v neděli k pravidelným vyjížďkám, sejdeme se až 10 minut po stanoveném čase, ačkoli je nás obvykle sotva třetina. Inu, asi je potřeba mít tu správnou motivaci.
Pro budoucí generace rynáreckých bajkerů zde uvedu seznam výletníků:
Milan, který od 23. 8. 2015 už nemá rád pivo! (Výslovně nás prosil, abychom si to pamatovali. A je to událost vskutku zaznameníhodná, to mi věřte.)
Tonda D.
Zdeněk mlejňák starší
Jarda B.
Jarda H.
Jirka N. (to jako já, aby si někdo nemyslel, že jsem se zapomněl započítat)
Jirka B.
Martin
Tonda B.
Tomáš
Jirka P.
Martinka
Zdenda mlejňák mladší (13 let - opraveno, což je mimochodem cca o půlstoletí méně než kolik je Milanovi. Wow.)
Čili těchto 13 - a nebojím se toho slova - nestorů rynárecké cyklistiky vyrazilo přes Meznou, Veselou a Ctiboř do Počátek, kde jsme se měli setkat s dalšími dvěma cyklisty:
Ondra
Anni
Původně naplánovanou jakžtakž bajkovou (ano, tím myslím to, že se o ní mohli vyprávět bajky ;-)) trasu jsme operativně přizpůsobili Ondrovu silničnímu kolu, na němž s 10minutovým zpožděním přijel. Měl to přece nejblíž a je známou pravdou, že ti, kteří to mají nejblíže, jezdí nejpozději. :-)
Celkem tedy 15 cyklistů, z nichž většinu ještě neopustila dobrá nálada.
Ale to jsme samozřejmě byli teprve na začátku, vždyť jsme v nohách měli slabých 20 km. Následující cesta nás vedla přes Stojčín a Popelín, Českou Olešnou do Strmilova, důvěrně přezdívaného Smrtilov. Pokud byste v té přesmyčce neviděli hlubší smysl, doporučuji si tu trasu za silného protivětru projet. Cesta je to poučná - já jsem například zjistil, že je mnohem jednodušší jet do dlouhého 12stupňového stoupání, než za větru z mírného kopce.
Kromě toho se na nás obloha od Popelína kabonila a mračila a vůbec, moc pěkně se na nás netvářila. A tak byl člověk za nějaký ten kopec a vítr snad i rád, jinak by mu byla zima.
Ještě má někdo dobrou náladu? No tak to si dáme další stoupání! Pěkně z Kunžaku směrem... no to je vlastně jedno, někam nahoru. Ale to už jsme byli v České Kanadě a ke Kanadě trocha toho ne-úplně-pěkného počasí patří. A ty poetické názvy jako třeba Jitra nebo Ďáblův chléb (no, ten je na kopci), Pod Šibeníkem nebo Terezín, který nám, cyklistům, připomínal, co že jsme to vlastně zažívali posledních 40 km.
Ale co si budeme povídat, hlad je hlad a to člověku prostě nezbude, než něco ulovit. A takový bizon, to je trofej, pro kterou stojí za to trochu trpět. Možná i trochu víc. Nebo i docela dost.
A tak jsme tam dojeli všichni.
A zatímco já jsem zůstal zbaběle u vjezdu v marné snaze vyfotit všechny přijíždějící souputníky, Jirka B. se šel zeptat, zda tam pro nás budou mít místo. Číšník byl poněkud zaskočen počtem cyklistů. Prý mají plno a máme si dojít do stánku na klobásu.
No tak to pozor, holobrádku. Nejedu sem 50 km (a zpátky 50 km!) na klobásu!
Ale Jirka se nedal a sebral všem hostům stoly a židle, tudíž jsme si měli kam sednout. Na rozdíl od těch hostů, kteří nemajíce kam položit talíře a na co si k nim sednout restauraci opustili.
My jsme tedy obsadili terasu s výhledem na pasoucí se mnohohlavé stádo bizonů, stádečko koz, svá zaparkovaná kola a poletující roje vos, jež zcela neomylně našly cestu k jablečnému džusu, který si Anička neprozřetelně objednala.
Servírka, která k našemu stolu chodila přijímat objednávky na pivo, nebyla zjevně připravená na návštěvu z Rynárce, protože se pořád snažila počítat, kolik piv že má přinést. Při třetím návratu s tácem plným půllitrů začala pomalu propadat zoufalství. Naštěstí ji ale napadlo nabídnout nám jídlo - to se přece jen nějakou dobu připravuje, čili není třeba tak často běhat k hostům.
Co nám ale neobjednala, bylo počasí. Anička s Ondrou se poctivě dělili o mikinu, my ostatní jsme buď tiše trpěli, nebo čas od času vybíhali na trávník před terasou v bláhových pokusech vystihnout vteřinku, po kterou mezi mraky problesklo pár slunečních paprsků.
Po několika pivech (jo, slečno, na nás si nepřijdete, my pijeme i před jídlem, i po něm) se nad našimi asi 6 stoly, z nichž několik polil Tonda mladší pivem (ne, nevymlouvej se na vítr), rozlila vůně pečeného masa. A od té doby byla ta zima tak nějak méně studená a paprsky slunce hřejivější a vůbec, najednou se výlet začal dařit.
Pojedli jsme, popili, vyfotili plné talíře a probíhající žranici a chystali se k odjezdu. Slečně se proto očividně ulevilo - jednak už k nám nemusela pořád běhat s pivem a jednak jsme zdárně a bez větších protestů zaplatili útratu. Pak jsme se ještě vyfotili s maketou opravdového bizona a plni piva a posléze laktátu jsme se jali zdolávat stoupání od bizoního ranče směrem na sever, k domovu.
Aby to ale nebylo tak nudné, naplánoval nám Milan malou zajížďku do Kaprouna, kde byl z železniční dopravy vyloučen Jára Cimrman. Během cesty do Kaprouna ale došlo k nečekanému - mraky kamsi zmizely a my se náhle vyhřívali v teplých paprscích babího léta. Snad proto jsme na zastávce v Kaprounu strávili asi půl hodiny. Bohužel už bez Aničky a Ondry, protože na silničce se po kořenech a šutrech opravdu jet nedá, a tak se vydali domů sami.
Počkali jsme na vlak, vyzpovídali průvodčího, vyfotili jsme Cimrmanův zadek znázorňující, v jaké poloze mistr dopadl do prachu vedle úzkokolejky, a jali jsme se opět se trochu přiblížit k domovu.
Zkratkou přes les jsme se dostali na cyklotrasu 1241, pak po 1119 do Lomů. Před touto vesničkou pocítili někteří z nás nutkání navštívit místní polní toalety, což bylo náležitě zdokumentováno.
Následoval Kunžak a Smrtilov, v němž jsme absolvovali zastávku v občerstvovací stanici Komorník. Jardovi připadalo, že si pivo ještě nezaslouží, a tak si městečko nejprve objel, možná i několikrát, než nás našel a připojil se k naší bohulibé činnosti.
Když jsme opouštěli Komorník, Zdeněk st. rozhodl, že s Milanem zvolí nějakou alternativní trasu a my že máme jet bez nich. A tak jsme ze Strmilova zamířili doprava, do Palupína. Ten je totiž na kopci.
Odtud už standardně přes Zahrádky, Panské Dubenky do Počátek. Tam jsme kupodivu vynechali restauraci u Karásků, zato jsme se zastavili u hřbitova. Tomáš si totiž stěžoval na křeče. Jeden nikdy neví.
Z Počátek jsme pokračovali lesem, protože... no prostě je to mnohem hezčí cesta. Komu by se na bajku chtělo cestovat po asfaltu? Čili do Polesí, odtud znovu lesem do Bělé. Tato zkratka se Tomášovi obzvláště líbila.
V Bělé jsme zastavili, aby nás dojel i zadní voj. Jirka P. ale čekání nevydržel a mermomocí chtěl jet sám, aby byl doma včas. Na takové výmluvy jsme samozřejmě připraveni, a tak se stalo, že sice odjel před námi, ale v Hutích už jsme byli zase před ním my. Asi holt ten jeho nový Giant moc nejede. ;-)
Ostrovec, Benátky a samozřejmě dlooouho avizovaná zastávka v občerstvovací stanici v Houserovce. Tam jsme se setkali s naší - v současné době cyklistiky neschopnou - kolegyní Lenkou a následně jsme odchytli i ty dva samotáře, Milana se Zdeňkem.
Zde skutečně nastala ta památná chvíle, kdy Milan nechtěl pivo. Ale stejně ho dostal, protože jsme mu to nevěřili. A kdyby neprosil, dostal by ještě jedno. :-)
Závěrečné 4 kilometry domů proběhly bez incidentů. Jirku B. jsme pak ještě nasměrovali na další kilometry, takže si myslím, že 150kilometrová meta tentokrát asi padla.
My, rynárečtí, jsme ujeli přibližně 110 km, snědli jednoho bizona, vypily 3 sudy piva a shltli kýbl zmrzliny. Dobrá práce.
Pokud mě paměť neklame, jednalo se o nejdelší společný výlet v naší historii. Účast byla navíc nad očekávání hojná, čili je jasné, že to nebyl poslední výlet na bizony. Takže příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat