Jak jsem (ne)viděl Tři vršky

Po loňské přestávce jsem se opět zúčastnil závodu Přes tři vrchy Vysočiny. A znovu na kratší padesátikilometrové trati.

S čím jsem do závodu na 50 km trati šel? Měl jsem několik cílů. Předně vyhnout se defektům. Před 14 dny v Kamenici n. Lipou jsem měl defekt na pátém kilometru, což mi dost zkazilo závod. Opakovat se mi to nechtělo :-). V důsledku defektu jsem přezul na poslední pláště, které mám - Racing Ralphy 2.1". A pak jsem chtěl zajet trať pod 3 hodiny - předloni jsem to objel za 3:03, tak bych rád nějaké zlepšení. Říkal jsem si, že pod 2:45 by to byl výkon z oblasti snů. A pochopitelně jsem chtěl absolvovat závod bez pádů a bez zranění. Což se nakonec ukázalo jako nejtěžší.

Týden před konáním závodu jsem začal sledovat předpověď počasí - slibovala fantastických 21°C, sucho - ideální podmínky. V duchu jsem si říkal, že nebude vedro jako předloni a že to tedy bude skvělý závod. Postupem času se předpověď měnila k horšímu - tedy teplota se snižovala přes 18 k závěrečným 16°C a původně "slibované" slunečné počasí bylo nahrazeno možností deště. V sobotu ráno kolem 8:00 pravila předpověď pro Pelhřimov, že spadne cca 2 mm srážek za hodinu, teprve po 14:00 má začít pršet vydatněji. (Což mi vyhovovalo, protože start byl v 11:00, plus 3 hodiny... to bych měl stihnout.)

Tak jsem kolem 9:00 vyrazil z domova do Horní Cerekve. Došel jsem se zaregistrovat, paní (!) Lucka Točíková mi vydala prominentní číslo 24, došel jsem se převléknout, snědl jsem dvě tatranky, zapil je ionťákem a očekával start závodu. Chvilku jsem chodil kolem auta, ale začalo mi být teplo, tak jsem dres s dlouhým rukávem nahradil dresem s krátkým. Po kratší úvaze jsem z camelbaku vyndal rezervoár a vzniklý prostor vyplnil pláštěnkou a větrovkou. Štěstí přeje připraveným.

V 10:40 jsem byl na startu. V 10:50 začalo pršet. Koukám nahoru a říkám si: "To rychle přejde, chce se mi sundávat batoh? Nechce." V 10:52 už se mi chtělo, oblékl jsem větrovku. Sice po chvilce promokne, ale nejsem přece z cukru. A v nejhorším případě - což není tento - můžu ještě sáhnout po pláštěnce. V 11:00 byl start. Znáte to - široká plocha zhusta zaplněná adrenalinem napumpovanými cyklisty se má vtěsnat do úzké startovní brány a na ještě užší silničku za ní. Tak jsem se držel zpátky maje na paměti jeden z cílů - nezranit se. Nehledě na to, že náměstí je široké, stoupání z něj dlouhé... a tam se ukáže, kdo na to nemá.

Ve stoupání z H. C. se toho moc neukázalo. Že by byli letos všichni tak dobří? Nebo že bych naopak já jezdil tak mizerně? No nic, budu šetřit síly - plán je jasný: první polovinu šlapat naprázdno, abych se neutavil, druhou polovinu předjet, co uvidím. Zatím jsem se tedy šetřil. Následující kamenitá cesta dá vyniknout mému Garymu - jeho zadní stavba bezpečně žehlí kameny a já si pěkně hovím v sedle, zatím co v pohodě předjíždím řadu spolubojovníků. V následujícím stoupání k Nové Bukové jsem zůstal trošku v provozu, ale na polní cestě jsem těch pár "brzdičů" předjel a dal jsem se do řeči s jedním člověkem, který jel podobným tempem a měl podobnou strategii. Chvíli jsme jeli spolu, ale ukázalo se, že na rovinkách do toho šlape víc než já, do kopců zase míň - prostě jsme si nevyhovovali - a někde před Čejkovem jsem ho ztratil z očí. Tak jsem jel sám.

Za Čejkovem je směrem na Sázavu zákeřné stoupání, které ukázalo, kdo přepálil start. Stoupání vypadá mírně, ale kolu se do něj moc nechce. Někde v těchto místech jsem si uvědomil, že pořád prší a že bunda je mokrá i zevnitř. Připadal jsem si jako potápěč v neoprénu - voda uvnitř byla příjemně teplá, voda z venku na tělo nepronikala a tudíž ani moc nevadila.

Ze Sázavy na Křemešník je další série stoupání. Naprostá většina spolubojovníků v mém okolí šla pěšky. Jen se jim nějak nechtělo uhýbat z cesty. Trošku to nechápu - snad doufali, že když je nepředjedeme tady, tak už nikde. No... chvilku jsem jim "hlasitě domlouval" a pustili mě. Sjezdík z Křemešníku na silnici dal opět šanci Garymu ukázat, zač je toho "full". Pod kopcem jsem chvíli čistil brýle, a následně jsem svým standardním tempem 30 km/h na pátý převod na třetím převodníku vyrazil vstříc dalším výzvám.

První, která stojí za zmínku, je sjezd po lesní cestě směrem na Nový Rychnov. Tam jsem viděl první pád - nic hrozného, jen podklouznutí předního kola; pilot stačil vystoupit včas a bezpečně. Mimochodem, je třeba vyzdvihnout vysokou technickou zdatnost účastníků. Pádů jsem viděl opravdu jen velmi málo, snad 3, 4. Což je oproti závodu v Kamenici nebetyčný rozdíl. Navíc Kamenice byla mnohem jednodušší. Mnohem. Dále kořenitá a kamenitá pěšina k brodu uprostřed lesa, přes který ale překvapivě vedla asi metr široká lávka. Nic jsem neriskoval a šel po ní pěšky. A dobře jsem udělal - i tak mi ujelo přední kolo a padlo mimo lávku do vody. Za brodem jsem sundal brýle, protože jsem přes ně už skoro nic neviděl.

Následoval sjezd do Nového Rychnova (po louce dolů, všichni to tam známe) - bez brýlí se to jet naplno nedá, měl jsem v očích pořád vodu a občas bláto. Tak jsem trošku brzdil. V Novém Rychnově stály za zmínku jen schody - někoho za mnou překvapily. Na poslední chvíli si jejich zdolání rozmyslel, "hodil kotvu" a během toho zařval: "Ty vole!", což přítomné diváky nadchlo a pobavilo.

Stoupání z Rychnova je opět náročné, ale věrný své strategii jsem šetřil nohy i kolo. Následuje odbočka vlevo na polní cestu a vjezd do lesa. Obvykle to tu jezdím na 2 - 5 (prostřední vepředu, pátý vzadu), ale dnes to bylo na 1 - 3 a ještě hodně opatrně. Pak stoupání, ve němž se utavili oba mí společníci, které jsem dojel za N. Rychnovem. Následoval lesní asfalt a hurá doleva na Mešnici. Už jsem si tak nějak plánoval, kam až ji vyjedu - nohy byly v pohodě, mně se jelo taky skvěle - jenže po pár metrech se z toho loňského stoupání uhne doprava a kličkuje se po lese. A pak ostře doleva a ... no znáte Mešnici. Prostě strmý výjezd. Chvilku jsem to jel na 1 - 1, pak jsem dojel chodce před sebou, tak jsem se přidal, aby jim to nebylo líto. A stejně bych po 30 metrech slezl definitivně i já, takže o nic nešlo. Nahoře, když jsem nastupoval, jsem se ohlédl dozadu - a to byl můj poslední jasný a ostrý výhled. Za pár desítek metrů se trať napojila na tu lesní cestu z Mešnice dolů, nabral jsem do očí několik hrstí bláta a jel to až do cíle už prakticky poslepu.

No dobře, trochu přeháním, ale ne moc. Prostě bez brýlí se nedá jet rychle, jinak přední kolo odhazuje nečistoty přímo do očí. Z Dolních Hutí doleva do lesa - bláto, mokré kořeny a kameny, místy to připomínalo víc trial než cross-country. A sjezdovka. Pod ní jsem zkontroloval kilometry. 25 tam ještě nebylo, takže stále úsporný režim. Kousek jsem jel. asi do třetiny nebo do půlky té strmější části. Pak jsem se prošel, prohodil pár slov s kolegy - jeden si stěžoval, že čekal cyklistické závody a ne pěší výlet... a za zatáčkou jsem zkusil brýle. Absolutně neprůhledné, mokré ze všech stran a ze všech stran zamlžené. Kapesník byl zcela promočený, tím jsem tomu moc nepomohl, ruce od bláta... prostě jsem brýle po chvilce laborování zase schoval do kapsy v dresu a jel dál bez nich. Na kopci mě nepoznali Jirka a Zuzka, ačkoli jsem na ně mluvil. (Že bych vypadal tak vyčerpaně? Aha, z obličeje vidí jen oči, jinak bláto. Chápu.)

Cesta z Čeřínku byla v pohodě. V jednom místě se přejede silnice a kousek za ní je ten strmý výjez zakončený ostrou levotočivou zatáčkou na lesní cestu. Tak v tom výjezdu jsem jednak ztratil číslo - rozmočilo se a upadlo - a jednak jsem musel jít pěšky, protože relativně hladký Racing Ralph se prostě nedokázal zakousnout do terénu. Stál jsem na místě a šlapal na prázdno. A stejně tak ostatní. (Vzpomněl jsem si na Igora a jeho hladké Furious Fredy. :-)) Pak sjezd, půlka trati za mnou, zvýšil jsem tempo. A množství bláta v očích. Za ostrou pravotočivou zatáčkou jsem mžoural na cestu a po chvíli zastavil s tím, že teď ty brýle fakt zprovozním. Ale nenašel jsem pravé sklo. Asi bylo někde v kapse, ale dres se mi lepil na rukavice, jak jsem v něm šmátral... tak jsem se definitivně smířil s tím, že to dojedu bez nich. Dobrou polovinu vypitých tekutin jsem vybrečel, když tělo čistilo oči slzami. Z kopců jsem jezdil pomalu - koneckonců maximálku jsem měl nakonec jen necelých 50 km/h, což je na tuhle trať bída.

Všechny nástrahy už byly vlastně za námi, kromě stoupání ze Zadního pole k Bezděčínu. Ale jeho druhá část se stejně nedala jet, aspoň ne na Ralphech. A ani kolegové nejevili žádnou snahu o únik, šlapali pěšky pokorně se mnou :-). Pak už jen Bezděčín (a kluzký kovový kryt kanalizace na jeho začátku), rozmoklá cesta k Batelovu (a skoro-pád při podklouzntí předního kola v nějakých 30 km/h), "voňavý" rybníček (tady se mi při řazení začal sukovat řetěz, už toho měl chudák taky dost), přejezd, stoupání doprava ke Švábovu, z něj doleva k lesu... a po silnici od Nové Vsi do H. C. V ní se mi pod mostem ještě seká zadní brzda, asi jsem sebral nějaký kamínek nebo je tam moc bláta, nevím. Dívám se na computer - 13:42! Když to přejedu za 3 minuty, stihnu svůj vysněný limit! I v tomhle blátě! Rvu za to ze všech sil a i přes kvílející brzdu se řítím Cerekví přes 30 km/h vstříc vybojovanému cíli.

Do cíle jsem to stihnul za 2:44:54 :-).

Měl jsem slzy v očích euforií z úspěchu (a kvůli blátu). V cíli jsme si se spolubojovníky blahopřáli k dojezdu, protože dnes byl vítězem každý, kdo to nevzdal.

(Sice je to v závorce na konci, ale rád bych vyjádřil svůj hluboký obdiv všem, kteří objeli těch neuvěřitelných 85 km. Některým to trvalo kolem 6 hodin - šest hodin boje s počasím, únavou a 1600 metry převýšení nejtěžší tratě, kterou jsem kdy jel.)

Kolo i sebe jsem umyl v rybníku u mostu. A po cca hodině a půl jsem konečně opět docela dobře viděl.

A jedno poučení na závěr: CHCE TO BLATNÍKY! ;-)

A ještě jednu věc si neodpustím - ten zloděj, který tam ukradl kolo se startovním č. 6, je - jak správně řekl moderátor - HAJZL. A doufám, že si na tom ukradeném kole aspoň pořádně zlomí ruku. HAJZL. :-/