Na letošní ročník jsem se obzvlášť těšil. Při svých předchozích dvou účastech jsem totiž vždy startoval z poslední vlny, což člověka docela zdržuje, protože kolem sebe má spoustu chodců, kteří, když slyší slovo "kopec", sesedají z kola a ťapou hezky po svých. A navíc se jim nechce moc uhýbat - co kdyby je někdo náhodou předjel. Ale letos mě čekal start z druhé vlny.
Ve svém oblíbeném penzionu jsem si domluvil pozdní večeři (těstoviny + masová směs; paní majitelka je velmi ochotná) na pátek mezi 20:00-21:00. Z domova jsem vyjel kolem 17:30 s tím, že si ještě dojedu pro bezin a dálniční známku. Takže z Pelhřimova jsem odjížděl asi kolem 18:00. Do Desné je to asi 250 km, což se dá po dálnici za ideálních podmínek ujet pod dvě hodiny.
Jenže ideální podmínky skončily před Humpolcem. Přijíždím k nájezdu na dálnici a vidím značenou objížďku směr Praha. "Ježkovy oči, co tu zase kdo vymyslel?", říkám si a následuju značku. Ta mě ovšem navede na dálnici směr Brno. Takže jedu do Prahy po dálnici do Brna asi 20 km, navíc značnou část omezenou rychlostí (80 km/h? už si to nepamatuju).
I zbytek cesty stál opravdu za to, několikrát jsem stál v koloně, Praha byla dokonale ucpaná... k penzionu jsem dojel ve 21:45. Ale večeři jsem dostal i tak. Obvykle špatně spím a před závodem je to jistota. Ráno jsem se tedy probudil mezi pátou a šestou, ale vydržel jsem v posteli do 6:05. Pak jsem zapnul mobil a začal hrát šachy, abych se zabavil. Snídaně byla domluvena na 7:30, abych kolem osmé mohl jet do Josefova Dolu pro startovní číslo. Žádné nepříjemné překvapení se nekonalo, kolem 9:00 jsem měl startovní číslo a "dárek", jak pořadatel označil tašku s reklamními materiály :-). Ale ne, to bych jim křivdil - v tašce je i cyklistická láhev a tričko. (Aspoň mám ten dojem, zatím jsem se do ní nedíval, leží dole v garáži.)
Pak jsem vyndal kolo z auta, provedl jsem poslední servisní úpravy a kontrolu a jel jsem se projet. Během projížďky jsem upustil tlak z pneumatik, které jsem pár minut předtím pracně dofukoval. Ale co, aspoň jsem se malinko zahřál - ráno totiž byly celé 2 °C a v době startu necelých 6.
Přibližně kolem 9:45 jsem se pokusil dostat na start. Startovalo se po jednotlivých vlnách od 10:00, tudíž má vlna měla startovat přibližně v 10:03. Poslední vlna tedy někdy kolem 10:15. Pozoruhodné ovšem bylo, že účastníci posledních dvou vln stáli na startu snad už v 9:30 a absolutně znemožnili příjezd ostatních startujících do svých vln. Nakonec jsem to s ostatními vzali po chodníku. Asi do 10:02 to vypadalo, že z toho chodníku taky odstartujeme, což by bylo poměrně zajímavé, protože nás tam stálo několik desítek, možná i 100. Ale naštěstí se někdo z pořadatelů hluboce zamyslel a pustil nás na start.
Start. Pro představu: na obyčejné silnici startuje současně 500 lidí na kole. Kolo je široké cca 70 cm (např. moje řídítka 67 cm) + nějakých 20 cm na každou stranu pro bezpečnou jízdu = něco přes metr na jednoho cyklistu. Kolik se vejde na šestimetrovou silnici cyklistů vedle sebe? :-)
Trať vede obcí Josefův Důl přes most do stoupání na Liberec (?) do obce Hrabětice. Po asfaltu a pořád do kopce. To je docela příjemné, protože v tom stoupání se jednak zahřejete (druhá říjnová sobota je doba ledová, tedy pardon - je druhá říjnová sobota), jednak předjedete pomalejší soupeře. A to následně zvyší šanci, že v dalším stoupání nepůjdete pěšky. Trať pokračuje přes další kopeček k vodní nádrži Josefův Důl - stále po asfaltu. Ve sjezdu k té nádrži jsem viděl sanitku zachraňující první raněné. Chlapi, kurňa, na 5. kilometru ten závod nerozhodnete!
Kolem vodní nádrže vede asfalt a rovina, pak opět asfalt a stoupání na Kristiánov (tam mě předjel Štrosík). A za ním následují panely. A za nimi další panely a další a další až skoro do cíle. Odtud tedy pochází to láskyplné označení závodu "Panelové peklo". Mezi námi, ač jsem na fullu přepnul zadní stavbu na nejpohodlnější režim, stejně mě z toho pěkně bolela p..., tedy vlastně zadek.
Jak každý, kdo NAC už někdy jel, ví, panely jsou zdrojem defektů. Letos jsem jich viděl poměrně málo, asi tak 10. Ale jel jsem dost vepředu; třeba to za mnou bylo mnohem horší. Mně naštěstí defekt nepostihl. (*ťuk* *ťuk* na dřevo)
Mezi úseky s panely jsou občas takové kratší oddychové pasáže s jiným povrchem - s asfaltem, kamením nebo šotolinou. V jedné takové šotolinové pasáži jsem dojel skupinku, na jejímž konci se vezla slečna v černém. Hele, ženská, až tě příště potkám a uvidím, jak hážeš ty plasty do trávy podél cesty, tak vážně vezmu pumpičku a "domluvím ti". To si to centimetrové víčko od gelu nemůžeš dát do kapsy? A tu tubu? Stejně jedeš mizerně, tak co tam řešíš? A nebo to hoď aspoň na cestu, ať se to pak dá jednoduše najít a uklidit. (Sorry, ale to by mě "čert vzal", když to vidím. Takhle budeme muset za pár let jezdit jen ve vyhrazených bike-parcích.)
Asi někde kolem Hřebínku jsem dojel fantasticky rychlou skupinku (tím se nijak nechlubím, oni v té době jeli o trošku pomaleji než já a moje průměrná tepovka byla hodně přes 170). Jeli pěkně za sebou. A když jsem míjel prvního v lehkém stoupání, zavolal jsem na ně: "Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka!" To hochy asi trošku vyhecovalo (přece jen, měli na sobě spoustu reklam SIDI, LiveStrong, pak nějaká dvojice CH-02-30 nebo tak nějak - a já měl obyčejný dres Kelly's) a jali se mi to předjetí vrátit. Což se jim za pár metrů podařilo, protože já jsem jel asi 35 km/h a oni ... no uvidíte za pár řádků. Když mě míjel konec, připojil jsem se. "... Jede, jede do dáli, veze o jeden vagón víc." Tihle borci jeli 50 km/h pořád. Dokopce, z kopce - střídali se a fakt to byl fofr. Já jsem se zbaběle vezl vzadu. Upřímně řečeno, nemám na to, abych jel takovým tempem víc než jen pár desítek metrů. Ale pak se stoupání změnilo v klesání a chlapci se jen zvedli v pedálech a relaxovali. Říkal jsem si, že pokud to mám stihnout zajet za 2:30, tak si takový luxus nemůžu dovolit a pokračoval jsem v tempu dál.
Míjím jeden vykřičník. "Nojo, těch tu je plno a nic nebezpečného neoznačují", zhodnotil jsem svou dosavadní zkušenost s podobnými výstrahami. Pak pořadatel mávající červeným praporkem. "Proč tu stojí?" A nakonec mokrý asfalt (začalo pršet, nějak jsem to v předchozím textu nezmínil), pravotočivá zatáčka, která se utahovala... a skok po hlavě do lesa. Obvykle, když jde člověk přes řídítka, vidí věci zpomaleně - jako by se organismus přepnul do jiného režimu, aby byla šance s tím ještě něco udělat. Nevím, na kolik jsem to dokázal z těch 64.7 km/h ubrzdit, ale do lesa jsem vletěl tak rychle, že jsem žádné zpomalení nepostřehnul. Vstal jsem a mával na projíždějící, že jsem v pohodě. Předloni na tomhle místě došlo k nehodě asi osmi závodníků a sbíral je tu vrtulník a sanitka. Vrtulník jsem nepotřeboval určitě, o sanitce jsem si ještě nebyl jist.
Vydrápal jsem se z lesa, počkal, až neuslyším pneumatiky a přešel s kolem na vnitřní strnu zatáčky, abych neměl v náručí dalšího nerozvážného cyklistu. V příkopu jsem zkontroloval přilbu, kolo a sebe. Všechno vypadalo docela dobře. Tak jsem dojedl zbytky jehličí (nešlo vyplivout :-)), nasadil výstroj a pomalu se rozjel, abych otestoval, jestli bylo prvotní ohledání škod správné. Asi jo. Trochu mě bolelo koleno a o dost víc záda. Ale jet se dalo.
Pokračoval jsem teď už klidnějším tempem, protože bylo jasné, že za 2:30 už nemám šanci to ujet. Na občerstvovačce jsem si dal banán, abych předešel křečím, vypil ten jejich sladký ionťák a po pár kilometrech jsem se docela rozjel. V prudkém stoupání v lese (pozor na křeče) jsem dojel hocha s nápisem LiveStrong a ty dva s CH-02-30. Prohodili jsme pár slov o výletu do lesa. Pochopitelně je to zajímalo, protože sami se zbaběle o tuto báječnou zkušenost připravili. (Beztak za to mohli oni. Kdyby mě nahoře takhle neroztáhli, tak jsem jel pomalu! :-))
Pak je taková celkem pěkná pasáž po lesních cestách, občas kameny... docela se tam nechá jet. Pršelo dost hustě, ale právě tak akorát, aby člověku nebyla zima.
Předposlední úsek - a to už jsem zase sledoval čas ;-) - přivede závodníka zpět k vodní nádrži Josefův Důl a stoupáním zpět do Hrabětic. To stoupání je nepříjemné a těžko se mi hledal vhodný převod.
Z Hrabětic pak vede cesta po asfaltu dolů, pak prudká levotočivá na šotolinu, pořadatel signalizující, že v té prudké levotočivé si ten přede mnou ustlal (au!) a opět poměrně pěkné polní a lesní cesty vylepšené deštěm.
Na úplný závěr vás diváci lemující travnatý finiš vybičují k extrémnímu výkonu, pokud na něj ovšem máte.
V cíli jsem si nechal odstranit čip (měl jsem strach, jestli měřil, protože při tom lesním dobrodružství se otočil tak, že mezi ním a snímacím kobercem byla kovová část vidlice) a kontroloval jsem čas na computeru - 2:27! Nojo, jenže ten měří jen za jízdy. Tak co stopky? Asi 2:28:50! Ale fungují, i když nejedu? Tak ještě GPS - 2:28:47. Jenže tam mám nastaveno autopause, když klesne rychlost pod 3 km/h. No co, nebýt pádu, pod 2:30 bych to zajel, tedy důvod ke spokojenosti s výkonem.
Mimochodem, průměrná tepová frekvence v cíli 170 tepů/min.
Pak jsem chvíli kroužil v prostoru cíle, ale začínaly mě brát křeče a začala mi být zima. Tak jsem s kolegou z Velosport Valenta Scott Teamu jel dolů k autu. A pak jsem jel do penzionu dát si sprchu, protože mi byla hrozná zima. Nojo, moira + dres.
Cestou domů (Mladá Boleslav - Nymburk - Čáslav - Havl. Brod - PE, dálnici jsem už neriskoval) mi přišla SMSka, kterou sem opíšu v plném znění:
V autě pak chvíli znělo radostné volání, to si asi umíte představit. :-)
Příští rok by to měla být první vlna.
PS: Jinak mám naražená záda a to tak, že docela dost (padl jsem na ně do nějakých větví), stehna a kolena (asi jak jsem opouštěl kolo, přesně nevím) a trošku naraženou hlavu od přilby. Jen tak pro představu, co vás případně čeká. Každopádně si včera Bůh nejspíš vzal dovču, aby mě mohl jít chytit. Díky, díky a ještě jednou díky.
Žádné komentáře:
Okomentovat