Bohužel, asi 10 dní před závodem mě přepadla nějaká viróza, které jsem se nemohl zbavit. Zatímco v minulých letech jsem se onemocnění vyhýbal, letos si to vynahrazuji. Během posledních dvou týdnů před závodem jsem tak najel mizerných 30 km, abych se utvrdil, že je mi fakt nedobře. Nicméně tým potřeboval být v plném počtu, a tak nebylo otázkou zda, ale v jakém stavu a jak pojedu.
Do Jihlavy jsme vyjeli už v pátek večer, abychom vyzvedli čísla, postavili stan na nějakém příhodném místě a hlavně aby to proběhlo v klidu bez zbytečného stresu. Organizátoři slibovali závodníkům vstup na páteční konzert zdarma, čehož jsme rovněž využili. Wohnouti byli skvělí, předkapely mě moc nezaujaly.
Po konzertu jsem jel domů, abych se trochu prospal, protože v posledním týdnu před závodem se mi to nedařilo. V sobotu ráno jsem pak jen naházel připravené věci do auta, naložil kolo a sebe a před jedenáctou jsem se hlásil v našem stanu. Pak jsem jen připevnil čip a startovní číslo a jal jsem se kroužit po jihlavském náměstí a přilehlém okolí.
Ve 12:00 byl závod odstartován. V našem týmu, který stejně jako loni soutěžil v kategorii čtyřčlenných družstev na 24 hodin, jsem jel první úsek. Podle dohody jsem měl objet zaváděcí kolo a jedno další. Vzhledem k tomu, že zaváděcí kolo bylo velmi krátké, objel jsem hned v úvodu dva okruhy. A předal jsem štafetovou reflexní pásku dalšímu.
Letos si na nás pořadatelé připravili několik novinek. Jednak upravenou trať, která byla mnohem zábavnější a v každém kole jsem si ji užíval, jednak významné omezení možností doprovodu (který prostě závodníkovi už občerstvení nedonese) a hlavně omezení prostoru pro předání štafety. Cílem tohoto omezení zřejmě bylo zamezit situaci, kdy jeden člen týmu vjede do kempu a další člen během několika vteřin kemp opustí, aniž by prvního vůbec viděl, natož aby došlo k nějakému předání štafety.
Uvedené omezení ale značně zkrátilo a zúžilo úsek pro předání, takže po prvním kole vznikly VELMI nebezpečné situace, kdy přijíždějící závodníci doslova vlétli do davu stojících soupeřů, kteří si štafetu právě předávali. Během předávání se tak na adresu pořadatele snesla spousta ostrých slov, což naštěstí padlo na úrodnou půdu a předávka po třetím okruhu již mohla proběhnout kdekoli v prostoru kempu.
Nám se docela dařilo a drželi jsme se v první desítce, obvykle na sedmém nebo osmém místě. Bohužel, letos nás potkala smůla. Začala sérií defektů, které vyvrcholily destrukcí obou zápletů na kolegově kole. Čistý snake-bite na předním i zadním, oba ráfky proražené. Postupně nám došly náhradní duše. A nejen nám - i v servisním stanu jich byl kritický nedostatek. Sehnat v kempu duši tak bylo prakticky nemožné.
Samozřejmě nám chyběla i zapletená kola. Poté, co Jirka V. jedoucí šestihodinovku zlomil patku na svém Supíku jsme měli i nedostatek rámů. Defekt měla Kačka, Martinka i Anička bojující v kategorii středních škol. Honza V. měl nepříjemný pád při předávce, ale naštěstí se mu nic vážného nestalo a i kolo to přečkalo bez vážnější újmy.
I tak ale morálka postupně klesala a začaly se ozývat názory typu: "Ještě jeden defekt a končíme." Osud se výhrůžky zřejmě zalekl a během večera jsme snad už žádný technický problém neměli.
Ostrý test individuální výkonosti přijde za týden na Králi Šumavy. Poslední úsek prvního dne jsem zakončil těsně před půlnocí a podle plánu jsem měl cca 3 hodiny na spaní.
Kluci mě vzbudili před svítáním. Z loňska jsem věděl, že si mám pošetřit suché věci na ráno. To bývá největší chladno a člověku se do propoceného ledového dresu vůbec nechce. Venkovních 7 °C bylo docela fajn, oblékl jsem dlouhý dres, přes něj ještě vestu, dlouhé návleky na nohy a teplejší rukavice. Během dvou okruhů, které mě čekaly, jsem to ale všechno kompletně propotil.
Abych nezapomněl, Honza V. měl další defekt. Když s ním dobíhal do kempu, někde si trasu trochu zkrátil, a tak nám jeho okruh nebyl započítán. Tím jsme se propadli na desáté místo. Po něm vyjel na trasu druhý Honza. Asi na druhém kilometru utrhnul patku svého Supíka i on, čímž jsme definitivně přišly o jedno kolo, a tím pádem i jezdce. Nutno dodat, že statečně absolvoval celý okruh po svých.
To byl okamžik, kdy jsme po společné dohodě vyhlásili kapitulaci. Člověka musí sport bavit, to je ta motivace, která ho k tomu vede. V neděli ráno jsme byli sice unavení, ale stále bojeschopní. Množství smůly už ale bylo příliš velké.
A tak jsme relaxovali na sluníčku, které nás začalo postupně rozehřívat. Posnídali jsme, a když jsme se s tím nepřejícím osudem vnitřně trochu vyrovnali, zajeli jsme ještě pár rychlých kol. Jen tak, abychom si užili tu pěknou trasu.
Takže... příští rok, Jihlavo! Ještě nevím, v jaké kategorii, ale skoro určitě tě přijedu pokořit. Zajímavá by mohla být šestihodinovka dvojic - mix. Zbývá přemluvit manželku. ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat