Whirlwinds of fire we ride
Providence brought us the crown and the ring
Covered with blood and our pride.
Stojím na náměstí v Klatovech, čas ukazuje 7:26 a v uších mi zní výše citovaný refrén z The Crown And The Ring od Manowar, tradiční hymny MTB Krále Šumavy. Letošní ročník se jede na nové trati, která je mnohem těžší než předchozí. Obtížnost narostla nejen díky prakticky absolutní absenci asfaltových úseků, ale především díky enormnímu nárůstu převýšení - z cca 2200 na 3060 výškových metrů.
Cestou do Klatov se Hanka vytasila s kultovním článkem Jak jsem jel Krále Šumavy a dobrou půlhodinu nás bavila citacemi zajímavých (tj. všech) pasáží, mnohdy opakovaně. V hlavě mi utkvěla následující věta: "Co je pod 5 stehů, to se nepočítá."
Jirku s Hankou jsem poslal vyzvednout startovní čísla, sám jsem zatím chodil po parkovišti a hlídal změť uhlíkových trubek na střeše našeho vozu. Když už jsem tam pochodoval dobrou půlhodinu, přišel ke mně sportovně vyhlížející člověk: "Hlídáš kola?" "Jo, támhleto uhlí," ukázal jsem směrem k našim ořům. "Já tamtěch 9 Merid." Dali jsme se do řeči, on pojede zítra poprvé dlouhou, tak jsme probírali, že je třeba dobře jíst a že je dobré zvážit, zda brody jezdit nebo nosit, atd. Pak se oba mí souputníci vrátili, prohodili jsme ještě pár slov, popřáli si štěstí a vydali jsme se k penzionu.
Zbývalo se ubytovat, dojet si do našeho oblíbeného Country Saloonu na večeři, trochu pokecat a jít spát. Bohužel, večeře nestála za nic. V Country Saloonu změnili menu, takže jsme se na těstoviny těšili zbytečně. Přísun potřebných sacharidů se tak nekonal, ale snědl jsem aspoň dva opečené tousty. Kromě toho se tam kouří a v pátek toho hosté využívali měrou vrchovatou. Příště už tam nepojedeme, když o nás nemají zájem.
Přesun do postele ale proběhl bez problémů. Jediným rušivým elementem bylo hučení splavu, na které si junák z vesnice (jako já :-)) během jediné noci prostě nezvykne. A tak jsem se moc nevyspal, což je u mě, na druhou stranu, docela běžné.
Snídaně byla domluvena na půl sedmou. Energeticky bohatá snídaně je naprosto klíčovým předpokladem pro podání výkonu na vytrvalostním závodě - tím spíše, že večeře z tohoto hlediska prakticky nebyla. Jenže dvěře do jídelny byly v 6:30 stále ještě zamčené a nic na tom nezměnila ani fronta proviantu-chtivých cyklistů. Naštěstí jsme si z domova vezli bábovku od maminky a cestou do Klatov jsme ji nestačili sníst. Uchýlili jsme se tedy zpět na pokoj a hltali kusy bábovky, abychom našim organismům dodali alespoň základní množství sacharidů.
...
Saddle my horse as I drink my last ale
Bow string and steel will prevail
...
V duchu textu oné písně zmíněné v úvodu jsme osedlali naše oře, totiž kola, a vyrazili jsme na klatovské náměstí vstříc výzvám dlouhého Krále. Start z první vlny, který jsme vybojovali loni, má své kouzlo, a to se ani nezmiňuji o výhodě v podobě bezproblémového startu. Do startovacího boxu nás tak doprovázely závistivé pohledy těch méně šťastnějších. Jo, musíte příště trochu víc máknout. :-)
Monumentální atmosféru hymny rozhléhající se klatovským náměstím přerušil svým projevem starosta města. Škoda. Pak ještě zvuky nějaké moderní písně a zazněl startovní výstřel. Vzhledem k výhodné pozici se mi startovalo dobře, žádné strkání ani tlačení se kupředu. Soupeři zachovávali rozumné rozestupy - tady jsou prostě vidět zkušenosti a kvalita.
První kilometry trasy nás vyvedli z Klatov do terénu, který začal poměrně ostrým stoupáním. Oproti loňskému roku jsem ubral nejlehčí převody, tudíž mi mnohdy nezbývalo, než jet rychleji než soupeři, na druhou stranu se stále našlo dost takových, kteří mě předjížděli. Já jsem se rozhodl jet první třetinu trasy volněji s tím, že ušetřenou energii pak zužitkuji v závěru.
Asi na pátém kilmetru - přesně tam, kde bylo loni hrozné bláto, které obalovalo pneumatiky tak, že pak neprošly vidlicí - jsem před sebou uviděl oblak prachu. Jak jsem se blížil, rozpoznal jsem v něm siluetu Jirky, který stál uprostřed cesty a bezmocně se díval na své kolo, které leželo na poli. Okolo polehávalo několik dalších cyklistů, zřejmě následkem hromadného pádu. Mezi Jirkou a jeho kolem ale již proudil nepřerušitelný dav soupeřů, což mu efektivně bránilo ve vyzvednutí svého kola a v další jízdě.
Bohužel, i když jsem se držel plánu a jel jsem volněji, má tepová frekvence nechtěla klesnout pod 180 tepů za minutu. Teprve na druhé občerstvovačce (25. km) jsem se dostal do svého obvyklého režimu, tj. příjemně svižná jízda s tepy kolem 165. Na této občerstvovačce jsem doplnil ionťák, abych dodržoval pitný režim.
Od cca 40. kilometru jsem začal postupně předjíždět ty borce, kteří přepálili začátek. Na 48. jsem potkal prvního, který tlačil do jednoho z mnoha kopců. No... to začínáš brzy, pomyslel jsem si. Mně se ale jelo docela dobře, a tak jsem pokračoval vcelku bez potíží dál.
Na trati mělo být údajně 6 brodů. Jeden - v Nemilkově s proslulým vodníkem - jsem přenášel; je třeba chránit namazané součástky, hlavně řetěz. Pak jsem jich několik projel, protože v nich bylo poměrně málo vody, alespoň tedy na první pohled. Pak jsem přenášel ještě jeden. Co se řetězu týče, na rozdíl od minulých ročníků jsem letos nemusel řetěz v průběhu závodu vůbec mazat, přenášení tak mělo svůj smysl.
Někde kolem 60. kilometru mi přestal řadit přesmykač na velkou pilku. Jako bych někde přišel o nabírací zuby. Jízda tak byla trochu méně komfortní a možná i trochu pomalejší. Na druhou stranu, toto byl jediný můj technický problém na trati.
Zato Hanka se rozhodla, že svou novou karbonovou Meridu 96 důkladně prověří. V jednom ze sjezdů si vyzkoušela skok přes řídítka, přičemž se jí podařilo nejen značně poškodit lak na rámu, ale zejména přetrhnout objímku MatchMaker u předního řazení, které jí od té doby smutně plandalo u řídítek. Použitelné ale už nebylo. Následoval ještě jeden pád, který měl prověřit fyzickou a zejména psychickou odolnost závodníka.
Jirka jel hluboko v první stovce, ale zanedbal stravování na trati, a tak zesláblý a vyhladovělý musel opustit pěkný výhled na zadní kolo (na co taky jiného závodník kouká, že...) vedoucí ženy Pavlíny Černé, na kterou se mimochodem kouká docela dobře, a uchýlit se do spásné náruče občerstvovací stanice asi na 80. kilometru. Tam strávil spoustu minut a snědl spoustu jídla, doplnil ionťák do bidonu i do sebe, skočil na kolo a jal se eliminovat takto vzniklou ztrátu. Nutno dodat, že se to ne zcela podařilo.
Mě o pár míst za ním čekala mimo jiné bitva se závodníky z kratších tratí, z nichž všichni slušně uhýbali, jen jedna paní mě hodlala shodit z kola, když uhnula a následně strhnula řídítka zpět do mé stopy, a jeden zoufalec se mě snažil vyblokovat, když v zatáččce doprava odmítal zatočit a vezl si mě hezky po levém boku mimo trať. Zabrzdil jsem, nechal jsem ho projet, zatočil jsem do správného směru, onoho "cyklistu" jsem pochválil několika zvlášť vybranými výrazy a probíjel si cestu dále.
Spojení tratí nepovažuji za příliš šťastné. Zejména účastníci té nejkratší, 48kilometrové, trasy byly v těchto místech již naprosto vyčerpaní, takže sotva stačili reagovat na pokyny jezdců z "dospělé" trasy, kteří kupodivu ještě mají sil dostatek. Nehledě na to, že takto vyčerpaní jezdci již leckdy kolo vedli i z kopce, což může způsobit poměrně nebezpečné situace. Ale do žádné kolize jsem se nedostal a kromě dvou zmíněných incidentů jsem ani neměl s předjížděním závažnější problémy.
V jednom z posledních stoupání jsem pocítil nastupující křeč. Přece jen mám o něco těžší převody, fyzická náročnost je tedy o něco vyšší, než na jakou jsem byl zvyklý, nehledě na to, že ani zimní příprava neprobíhala podle mých představ. Proto jsem se asi dvě minuty prošel, abych unavenému svalu poskytl trochu odpočinku. Jak jsem posléze zjistil, stálo mě to jen asi minutu času, což není nic hrozného.
Vlastní dojezd do cíle pak proběhl celkem v pohodě. Projel jsem přes cílový koberec a pro jistotu jsem se podíval na tabuli. Tam svítil čas 5:54. Hmmm, jestli to není nějaká chyba, je to perfektní čas, blesklo mi hlavou a slezl jsem z kola. Pak jsem zamířil ke stánku s nápoji. "Vodu," hlesl jsem směrem ke slečnám. "Jasně, jasně - tady je," podávala mijedna z nich kelímek s vodou. Pak se otočila k té druhé: "Hele, nikdo nechce ionťák. Takhle nám ta voda brzy dojde. Bylo by třeba přivézt ještě jednu cisternu." Původně jsem si chtěl ještě umýt obličej a trochu zchladit hlavu dalšími kelímky vody, ale po takto zaznamenané informaci jsem si to rozmyslel s tím, že to zvládnu později.
Pak jsem se zapovídal s člověkem ve stejném dresu, v jakém jsem jel já, a než jsem se nadál, byl u mě Jirka, že prý mi dal jen 7 minut a že jsem musel jet skvěle. (7 minut? To je o 4 víc než loni. Tak nevím, jestli jsem jel skvěle.)
Následně jsme šli - no šli; připadal jsem si jako robot, nohy mě vůbec neposlouchaly a já si vybavil "No pain, no gain" z toho článku, o kterém jsem psal v úvodu. Došli jsme dát kola do úschovny, pak pro guláš s chlebem, lehnuli jsme si do stínu u stánku Toblerone a soukali jsme do sebe první pořádné a teplé jídlo toho dne. Pak jsme využili nabídky a ochutnali nový malinovo-bůhvíjaký Birell. Jo, docela to ujde. Bude to asi konkurence radlerům a podobným drinkům.
Pak jsme chtěli jít do prostoru cíle, abychom vyhlíželi příjezdu Hanky. Byl tu ale malý problém - nemohli jsme vstát. Po sérii komicky vyhlížejících pohybů, otoček a cviků jsme se konečně ocitli ve svislé poloze a za pomoci pohybů ne nepodobných chůzi člověka po obrně jsme se vydali tím správným směrem. Tam jsme - opět pomocí komicky vyhlížejících pohybů - stejně nemotorně ulehli, někteří z nás se polili iontovým nápojem a sledovali jsme, jak se ostatní nešťastníci trápí na posledních metrech svých tratí.
Nebudu to zbytečně protahovat - dobrou půlhodinku jsme polehávali, když se objevila Hanka za našimi zády s tím, že už je dávno v cíli a že jí nakonec napadlo, že tu na ni čekáme. Po šťastném shledání následovalo několik přátelských rozhovorů se známými i neznámými cyklisty, nějaká konzumace nealkoholických nápojů... a pak cesta domů, kterou jsem snad poprvé v životě prospal.
Nějaké statistické údaje:
- - vzdálenost: 107 km (z údajů organizátora)
- - čas: 5:54:39 (z oficiální časomíry)
- - průměrná rychlost: 18.6 km/h (z mého computeru)
- - maximální rychlost: 64.3 km/h
- - průměrná tep. frekvence: 162 t./min
- - vydaná energie: 5069 kcal
Král Šumavy mi vždycky vyšel parádně a nejinak tomu bylo i letos. Start z první vlny na příští rok mám opět zajištěn, tak snad nebude pršet, protože to by se trať rázem změnila v hotové peklo.
...
Rays of power shinning
Rays of magic fall
On the golden voice that speaks within us all
For all of us waiting
Your kingdom will come.
Žádné komentáře:
Okomentovat