Ve čtvrtek odpoledne, v noci i v pátek ráno pršelo, a tak jsem se těšil na pořádně zablácený závod. Vzhledem k absenci pudu sebezáchovy dosahuji v takových závodech většinou mnohem lepších výsledků. Na druhou stranu, když je třeba trochu utužovat kolektiv a u toho ještě (v ideálním případě) něco natrénovat, je na to pěkné počasí mnohem vhodnější. Nicméně po příjezdu na místo určení a po pohledu na radar ČHMÚ to vypadalo, že tmelení kolektivu bude probíhat spíše pod střechou a že trénink proběhne tamtéž.
Přesto jsme se ale už během příjezdu k chatám domluvili, že večer ještě na chvilku na kolo vyjedeme. Další přeháňka náš optimismus poněkud zmírnila, ale nakonec jsme se přece jen odhodlali a ve čtyřech kusech (Betty, Roman já a kamarád Jirka) jsme vyjeli na krátkou, příjemnou projížďku po místních asfaltkách. Během večera dorazili další osadníci chatek, a to nejen dvounozí, ale i jeden čtyřnohý.
Po návratu jsme se domluvili, že vstáváme v 8:00 (což je pro nás Jirky trochu nepohodlné, neboť se budíme kolem 5. ranní) a že půjdeme na snídani. Naštěstí se mi krátce po půlnoci podařilo oživit telefon, a tak jsem měl ráno o zábavu postaráno a vydržel jsem v posteli asi až do 7:30. Následně způsobeným hlukem jsme postupně vzbudili i ostatní osadníky v naší chatce, což nám poskytlo dostatek času na přípravu chemických směsí, které každý správný cyklista konzumuje před závodem, aby ostatním dokázal, že jeho organismus je opravdu odolný. Mimo to se nám podařilo opravit Betty zadní brzdu na jejím Ghostu, sníst několik desítek dekagramů ovesných vloček s jogurtem a někteří dokonce projevili tolik soběstačnosti, že si zvládli sami vyčistit chrup. Včasnému příjezdu na snídani do hotelu Orlík tedy nic nebránilo.
Když jsme ovšem slabě po 10:15 dojeli k hotelu a projevili jsme zájem o snídani, byl už hotel liduprázdný a proviantuchtiví cyklisté již v tu dobu pomalu přemýšleli o skladbě oběda. Nicméně ochotný personál obsloužil oba vyhladovělé spáče (nebudu Betty a Filipa jmenovat) a já s Jirkou jsme pro vyplnění volného času vypili alespoň dvojku coly. Pak nezbývalo než se dostavit do týmového stanu, osedlat naše oře a vyrazit na lehké předzávodní rozjetí. Během něj jsme ujeli cca 18 km - cílem bylo připravit tělo na postartovní spurt, neboť mé startovní číslo B310 jinak nedávalo přiliš dobré vyhlídky na slušný výsledek. V cca 11:45 jsme se zařadili do svých startovních boxů, čemuž předcházela hojná konzumace tekutin, abychom na trati nemuseli ztrácet čas na občerstvovačkách. V boxu jsem pak ještě prohodil pár slov s člověkem ve spořitelním dresu (sorry, číslo jsem si nazapamatoval) a s finišujícím odpočítáváním jsem zvýšil svou tepovou frekvenci na přijatelných 144 tepů za minutu.
Start! Očekávaný půlkilometrový pochod, kterého jsem se obával, tentokrát překvapivě nenastal. Borci před námi pokojně odstartovali, a tak jsme i my zacvakli boty do pedálů a zabrali jsme, abychom se odlepili z konce čtvrté stovky. Naneštěstí to nemělo dlouhého trvání. Pády soupeřů mě donutili dvakrát zastavit ještě před průjezdem přes startovní koberec. Nicméně pak se již dalo pokračovat celkem bez potíží.
Během prvního asfaltového stoupání jsem předjel několik desítek cyklistů, což mi ovšem neposkytlo příliš volného prostoru při nájezdu do terénu. Nicméně i tam se dařilo pomalu postupovat vpřed. První kolo, během kterého jsem podle odhadu předjel cca 200 borců, probíhalo bez vážnějších komplikací snad jen s výjimkou dvou zatáček, které jsem z rychlosti těsně pod 60 km/h tak tak dobrzdil.
Průjezd do druhého kola byl zpestřen tradičními kládami a soutěží o nejlepšího tygra, které se zúčastnil i jeden ze soupeřů asi 20 m přede mnou. Pokud jsem jej správně poznal, na stupních vítězů nestál, tudíž se do soutěže nominovalo i několik lepších "tygrů". (Pro nezasvěcené: Soutěž o nějlepšího tygra vyhraje ten, kdo při přejezdu klád předvede nejkrkolomnější pád. A konkurence je prý každý rok velmi tvrdá. ;-))
V druhém kole jsem již na nějaké větší spurtování neměl sílu, nehledě na to, že i soupeři kladli větší odpor. Zejména jedna čtveřice se mnou bojovala urputně až do samého konce. V jednom příjemném klesání se mi podařilo oné čtveřici poodjet, ale chlapci se asi prostřídali a v rovinkách před pláží mě opět dojeli. Sjezdík na pláž byl lahůdkou a poskytl mi několik cenných metrů náskoku, jenže osud a přesmykač byly tentokrát proti mně a spadlý řetěz mě poslal asi 40 metrů za záda posledního ze čtveřice. Řetěz jsem sice za jízdy opět nahodil, ale ztrátu se mi už dohnat nepodařilo. Velká škoda.
Nicméně i tak proběhl závod bez vážnějších komplikací a hlavně bez zranění (ačkoli krev ze škrábnutí od nějaké větvičky mohla u slabších povah budit dojem, že tento závod si nemilosrdně vybírá v řadách závodníků krvavou daň).
Statistika:
- Délka: 57 km
- Čas: 2:33:31
- Umístění: 154.
- Převýšení: 1115 m
- Průměrná rychlost: 22,28 km/h
- Průměrná tep. frekvence: 165 t./min
- Teplota vzduchu: 21 °C
Samozřejmě, že se tréninkový kemp ani zdaleka neblížil svému konci. Naopak. Všichni se těšili, jak potrénují při večerním grilování. Podle některých informací bylo připraveno až 30 kg masa (zdroj: Betty ;-)) a nejspíš i několik hektolitrů piva. Skutečná hmotnost a skutečný objem alkoholického nápoje pak byl sice výrazně nižší, přesto ale zcela dostačující. Po náročném sprinterském závodě to byl prostě moc dobrý gáblík a pohodová atmosféra dávala zapomenout na nástrahy náročných tratí. Kolem půlnoci se na závodnících začala projevovat drobná únava, která nás vyhnala do teplé náruče našich postelí. Budíček bude v 8! (A v 10:00 odjezd od hotelu na trénink techniky.)
Tentokrát jsem spal o něco déle, ale asi od 7:00 jsem hypnotizoval radar, abych se ujistil, že předpověď dopoledního deště vyjde. A protože modrá a zelená barva na radaru nesmlouvavě oznamovala blížící se liják, změnili jsme plán - vyjedeme na krátkou projížďku sami už kolem 9:00 a v 9:50 přijedeme k hotelu na společný trénink.
Jak každý projektový manažer dobře ví, plán je jedna věc, skutečnost je věc druhá. A tak jsme krátce po 9:15 pomalu začali přemlouvat kolegyni, aby trochu zrychlila přípravu, protože jinak nestihneme ani ten trénink v 10:00. Kupodivu se tak skutečně stalo, ale náš odjezd zbrzdila nepříjemná... no nebojím se použít ten výraz... katastrofa. Nemohl jsem najít svůj cyklocomputer! Umíte si představit tu hrůzu?! Je na něm záznam včerejšího závodu, záznam předstartovního rozjetí, záznam páteční projížďky - tolik cenných kilometrů! A že bych na kolo sedl, aniž bych si měřil průměrnou tepovou frekvenci, průměrnou rychlost pohybu vpřed, průměrnou rychlost pohybu vzad, průměrnou rychlost pohybu vzhůru a dolů - to tedy NE! A tak jsem strávil dalších 15 minut hledáním computeru. (Mimochodem, kdybyste náhodou někdo někdy nemohl najít svůj cyklocomputer, podívejte se do tašky s kartáčkem na zuby.)
Chvíli po půl desáté jsme tak mohli konečně vyjet na kolo.
Příjezd k hotelu jsme obohatili o nevyhlášenou, ale o to zábavnější vložku - výjezd schodů na terasu hotelu. Pokřikem "Kdo nevyjede, platí všem pivo!" jsme vyhecovali několik nešťastníků, kteří se zúčastnili a pokud jsem si všiml, dokonce všichni vyjeli. (Ono taky komu by se chtělo platit 20 piv. :-))
Následně jsme vyrazili na nácvik první techniky. Byla to příprava na soutěž o nejlepšího tygra. Musím tedy konstatovat, že naše výkony v této disciplíně byly naprosto tragické. I příroda nahrávala kvalitním výkonům tím, že smáčela lijákem polena, aby pořádně klouzala. Přesto nikdo nepadal, a to dokonce ani Johy, která se opravdu snažila. (Promiň, to jsem musel napsat. :-)) Prostě tygra asi nevyhrajeme.
Další technikou byla jízda z meze. To nám na rozdíl od předchozího úkolu šlo docela dobře. Pokud jsem si všiml, pád předvedla pouze Betty a to na rovině při nastupování na kolo. Ovšem vzhledem k tomu, že se nejednalo o vyhlášenou soutěž, nikdo další se k ní už nepřidal, a tak celkem snadno vyhrála.
Vlastně bych málem zapomněl na další soutěž, která se sice obešla bez pádů, ale o to větší obdiv protagonista získal. Rozjel kolo, vylezl na štángli (= horní rámová trubka) a projížděl okolo nás, čumilů. Mrzuté na tom je, ža takto zdatným cyklistou a vlastně spíš artistou není nikdo z ČS Bike Team, ale malý Šimon, kterého vzhledem k věku (odhadem 8 let) ještě nelze do týmu draftovat. (Tak to někdo natrénujte, ať nemáme na dalším kempu ostudu. ;-))
Na závěr jsme si naplánovali projetí teď již notně kluzké trati s tím, že si případně natrénujeme některé zajímavé technické úseky, zejména ten sjezd k pláži. Odjezd na okruh jsme ovšem (opět) nestihli, protože se Betty nemohla zvednout ze země po tom výše zmíněném pádu. Když se to konečně podařilo, byla již první (cca 15 členná) skupina dávno pryč. My jsme rafinovaně vyrazili v protisměru, protože tudy je to na pláž mnohem blíž. Po několika stech metrů jsme ale potkali Pavla, jednoho z našich instruktorů, který se vracel s tím, že první skupina tudy nejela. Chtě nechtě jsme tedy otočili (aby to nevypadalo, že chceme švindlovat), úmyslně jsme se zdrželi neúspěšným telefonováním první skupině (abychom pak měli výmluvu, proč máme takovou ztrátu) a vyrazili jsme za nimi. Po cestě jsme nabrali jednoho odpadlíka, někteří z nás absolvovali několik pádů a asi kolem 13:00 jsme přijeli zpět k hotelu. Pak už zbývalo jen umýt kola a sebe, obojí naložit do aut a odjet na oběd. :-)
Teprve pak jsme si pokecali - v dešti; koneckonců jsme se viděli jen posledních 48 hodin, a tak jsme si chtěli povědět spoustu věcí... a pak tradá domů.
PS: Pánové, pokud by Vám přišlo, že některé Vaše kolegyně mají trochu problém se nadechnout, že se nějak opatrně pohybují a že jim třeba není úplně dobře, tak na ně berte, prosím, ohled - některé z nich mohou mít naražená žebra. ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat