Podle rady soupeře v cíli závodu na Orlíku jsem v posledních týdnech nesbíral body na kole, ale věnoval jsem se získávání bodů v domácnosti. Výsledkem toho byla nová zahradní houpačka pro manželku, vydlážděný chodník ke sklepu, sem tam utřené nádobí, atd. Vedlejším efektem toho všeho ale byl i velmi nízký nájezd kilometrů na kole (za poslední dva týdny asi 200 km). Proto jsem v úterý před závodem docentroval zadní kolo na své obstarožní silničce a natočil jsem s ní 60 km na válcích. Ve středu se mi pak podařilo objet trať místního maratonu (50 km), i když domů už jsem dojížděl za tmy. Čtvrtek klid, protože Drásal je těžký a potřebuju funkční nohy. A v pátek cesta do Holešova, takže taky nic.
Ty spolujízdy mi letos nějak nevycházejí. Do Koutů jsme vyjeli s více než půlhodinovým zpožděním, do Holešova ještě s mnohem větším. A tak jsem si musel nechat zajít chuť na pátečních 20 km, které jsem chtěl ujet v místě konání závodu. Zato se nám podařilo najít prezenci, vyzvednout čísla i čipy, ukrýt kola do úschovny a dokonce i postavit stan. To vše při teplotách kolem 25 °C, což je na můj vkus až dost, uvážíme-li, že jsme do Holešova dojeli kolem osmé hodiny večerní.
Start měl proběhnout v 7:45, čemuž jsme podřídili i přípravu. To znamená budíček v 6:00, snídaně nejpozději v 6:30, pak nějaká příprava a cesta na start. Skutečnost byla trochu jiná. Budíček sice proběhl v 6:00 (já v 2:47, což přičítám své nespavosti a tomu, že jsem zvyklý na venkovské "absolutní ticho"), dokonce i tu snídani jsme zvládli plus minus včas, ale následující kroky nabírali postupně větší a větší zpoždění, takže při slavnostní salvě, která vpustila soupeře na trať, jsme byli ještě jednou nohou ve stanu.
Když jsme v 7:48 konečně dojeli na start, byl již startovní koberec vypnutý, takže ať jsme přes něj jezdili sebevíc, k požadovanému zaznamenání našeho průjezdu nedošlo. Naštěstí se nás zželelo jednomu pořadateli a koberec nám zapnul. ("Nojó, další, kteří zaspali!") Na vysvětlování nebyl čas, a tak jsme se vydali skrz hustou dopravu, kterou už policisté vpustili na trať, vstříc výzvám Dlóhého Drásala, jak praví nápis na oficiálních stránkách.
Největší problém ale nepředstavovaly kolem jedoucí dopravní prostředky, nýbrž absence jakéhokoli značení trasy uvnitř města. Na každé možné odbočce jsem se tudíž musel ptát, kudy vlastně trasa vede. Kupodivu se mezi diváky nenašel žádný vtipálek, a tak jsme se ubírali správným směrem. Po pár kilometrech jsme dostihli konec pelotonu, skrz který jsme si pomalu ale jistě prokousávali cestu vpřed. Plán byl jednoduchý - jet výletním tempem co nejdál, pak zrychlit a dojet ztrátu.
Asi na 6. nebo 7. kilometru mi ale naše tempo přišlo až příliš výletní, rozloučil jsem se se zbytkem týmu a vydal se na stíhací jízdu. Na 100kilometrové trati není ztráta několika minut rozhodující (alespoň tedy ne na mé úrovni), to lze snadno dohnat. Na druhé nebo třetí občerstvovací stanici nám někdo z diváků hlásil pořadí… 68, 69, 70. Že bych byl už 70.? To mě překvapilo, protože jsem sice předjel hodně soupeřů, ale že by tu jeli až takoví saláti, abych jich předjel 400 během 40 kilometrů, to jsem nečekal. Dál jsem tedy pokračoval s tím, že už jsem opravdu hodně vepředu. (Teprve v cíli jsem si ve výsledcích vyhledal, že to zřejmě bylo 170. místo, jen ten někdo nehlásil stovky.)
Nevýhodou mé situace bylo i to, že se nebylo za kým svézt ve vláčku. Ten se sice tvořil, ale vždycky jen za mnou. První krátké prostřídání tak přišlo až na několikakilometrové rovince v půlce trati, tj. někde kolem 60. km. Na druhou stranu mě těšilo, že jsem předjel Pavla z ČS Bike Teamu, čili ne hobbíka, jako jsme my, ale skutečného závodníka. A radost byla dvojnásobná, protože večer před závodem se na naši adresu kluci z ČS Bike Teamu vyjadřovali… mírně řečeno nedůvěřivě (co se týče toho, zda vůbec dokončíme závod).
Asi na 70. kilometru čekalo na závodníky hotové peklo. Relativně prudké, ale přesto v pohodě zvládnutelné stoupání po asfaltce bylo ukrutným vedrem rozpálené jako výheň, v níž jsme se smažili a pekli a v níž jsme málem i umírali. Nemám rád vedra a tohle na mě bylo prostě moc. Nahoru jsem jel snad půl hodiny, celou tu dobu jsem přemýšlel, jestli není načase poprvé v životě vzdát závod. I když všechno je jednou poprvé, tentokrát k tomu ještě nedošlo. A tak jsem to holt přežil. Cena ale byla vysoká. Dalších 20 kilometrů jsem se vzpamatovával a pokoušel se ochladit přehřátý organismus. Na občerstvovačkách jsem na sebe lil vodu, rozepnutý promočený dres mi ve sjezdech pleskal o tělo a nakonec jsem se snad trochu ochladil a byl jsem schopen i trochu jet.
To se ale nelíbilo Pavlovi (viz výše), se kterým jsem od druhé občerstvovačky závodil. Celou dobu jsme si byli na dohled a celou dobu jsme se snažili jeden druhému dokázat, že tenhle souboj rozhodneme pro sebe. Je třeba férově přiznat, že byl v poměrně velké nevýhodě, protože já jsem v roli outsidera neměl co ztratit, zatímco on měl spíše potvrdit roli favorita - zejména po jeho večerních pochybnostech o našich schopnostech ujet dlouhého Drásala. Navíc 29palcové kolo je třeba udržovat neustále v pohybu, aby se projevila jeho výhoda větší setrvačnosti rotující hmoty, a tak Pavel makal a dupal vestoje … a já se 30 metrů za ním vezl v relativní pohodě. S přibývajícími kilometry se mi zdálo, že jeho zastávky na občerstvovačkách se prodlužují, zatímco mé trvaly vždy jen dobu nezbytně nutnou na doplnění vody a nalezení něčeho k snědku. Naposledy jsem ho viděl na poslední občerstvovačce s jídlem, kde jsem si vzal koláč a se slovy "Tady už nic nezachráníme. Jedeme!" jsem ho tam zanechal (v domnění, že vyrazil krátce za mnou).
To ovšem zdaleka nebyl konec závodu. Následující mírné stoupání po lesním asfaltu jsem absolvoval celkem v pohodě i když s vědomím, že jakýkoli větší záběr přinese křeč. Kličkoval jsem po silnici tak, abych maximální čas strávil ve stínu stromů, protože výheň na sluníčku už byla nesnesitelná. Computer ukazoval přes 30 °C, na sluníčku i 36, čili to z mého hlediska bylo spíše otázkou přežití než nějaké rafinované taktiky. Další tekutiny už tělu nepomáhaly, protože je nestíhalo zpracovat, pocit žízně a dehydratace se ale prohluboval.
V jednom z posledních stoupání (prašná cesta s kameny, neskutečné vedro) jsem šel pěšky. Když jsem se konečně dobelhal do stínu na kraji lesa, zastavil jsem a dobré dvě minuty jsem odpočíval, abych se zchladil. Asi jsem vypadal dost zuboženě, protože mě u cesty stojící a povzbuzující slečna hlasitě litovala. Okolo projíždějící soupeř mi radil, ať se hlavně nezastavuju a pořád jdu. "Jo, to se ti řekne. Ve mně vaří krev."
Teplota krve klesla pod bod varu, a tak nezbylo než nasednout na mé věrné kolo (protože mě nikdy nikde nenechalo) a pokračovat k cíli, kam to už bylo přece jen blíž než než zpátky na start, což avizovala i cedule "111 km" visící nad tratí. Následoval směšně jednoduchý sjezdík, kterých zvládnu za týden desítky a ani jim snad neříkám sjezdíky. Tenhle jsem nezvládl. Sebevědomím oplývající sjezdař jako já si vybral tu obtížnější stopu, podcenil hloubku dolíku, nešel tělem dostatečně za sedlo, a tak se stalo nevyhnutelné a zadní kolo vyskočilo někam do oblak. Dopad na přední kolo jsem naštěstí víceméně zachránil posunem těžiště hodně nad zadní kolo, takže jsem "jen" doskákal do příkopu vedle cesty a vyplašil jsem fotografujícího diváka. Dokonce se to obešlo i bez pádu, čemuž jsme se oba, já i onen divák, upřímně divili.
V dalších stoupáních došlo i na ty, bolestmi dlouho avizované, křeče. To mně už ale nepřekvapilo - zvolil jsem metodu pěšího přibližování a vydal jsem se na další cestu po svých. Pak jsem kousek jel a zase šel… a zase jel… a tak pořád dokola, dokud křeče nepovolily. Protáhnout pochopitelně nešly, protože postižené byly jak svaly na přední, tak i na zadní straně stehen. Natáhnete jeden sval, druhý dostane křeč. Jednoduché, prosté a efektivní týrání.
Ale protože každý kopec jednou končí, i ten poslední kopec na trati měl svůj vrchol a za ním následoval slastný sjezd. A v něm se mi podařilo zregenrovat tak, že jsem si dokonce dopřál i závěrečný spurt se soupeři z krátké trati. Mimochodem úspěšný.
V cíli jsem dostal odměnu ve formě studené vody, se kterou jsem zamířil do týmového stanu. Tam nečekala ani blonďatá masérka, kterou jsem si objednal na jedné z občerstvovaček, ani hrobník coby druhá varianta objednaná tamtéž, ale aspoň tam byl relativní stín. V něm jsem se několik hodin chladil, pil jsem všechno, co bylo v dosahu, ale pořád mi bylo dost mizerně. Tento stav mě definitvně přešel až kolem desáté večerní. Zda k tomu přispěla výhra v tombole, nebo dokonalé péče "týmu", jehož členy jsem doposud neprozradil (byla to Betty :-)), to nevím. Snad párek v rohlíku nebo matonka, ať už to bylo cokoli, zimnice i horečka mě opustily a zanechaly mě už jen unaveného.
Pověsti asi nelhaly, Drásal byl skutečně náročný závod. Letošní Král Šumavy se mu obtížností trati minimálně vyrovnal a organizačně jej jednoznačně předčil. Náročnost letošního Drásala byla dána jen extrémním vedrem. Z těch těžkých závodů mi tak zbývá už jen Rallye Sudety a Jabkoty's Mile. Ale to bude úplně jiná pohádka v úplně jiný čas a hlavně úplně jiných klimatických podmínkách. Nyní mě čekají Tři vrchy Vysočiny a já jdu vzývat ducha deště, ať tuhle výheň konečně ukončí. :-)
Statistiky:
- délka: 120.6 km
- převýšení: 2990 m
- čas jízdy: 6:44:12
- oficiální čas: 6:56:27
- energetický výdej: 5680 kcal
- tepová frekvence prům. / max.: 163 / 185
- max. rychlost: 70.6 km/h
- max.teplota vzduchu: 38 °C
Výsledky: 156. místo, sportsoft.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat