O některých věcech není radno rozhodovat. Proto jsem výše uvedenou otázkou přenesl zodpovědnost za případné chybné rozhodnutí na svou pětiletou dceru. "Na závody!"
Křeč z Orlíku už mě skoro nebolí, což znamená, že zase začínám mít roupy, tedy že se chystám na další závod. Ten ve Vrchlabí je zvláštní tím, že je pro členy a jejich rodiny zamluven penzion cca 500 metrů od cíle. A samozřejmě je připraven i raut na sobotní večer.
Týden před závodem jsem si během rozhovoru s kamarádkou Leonou postěžoval, že jsem měl zase křeče, že na ně docela trpím a jestli by neměla nějaký tip, jak se s nimi vypořádat. A hádejte co? Měla.
Dal jsem na její radu, objednal jsem doporučený preparát, který, mimochodem, obsahuje vitaminy, minerály a stopové prvky v míře větší než velké, a stanovil jsem si rozvrh, jak budu ty tabletky konzumovat - ve čtvrtek si dám jednu k snídani, pak 3 v práci a jednu večer, totéž v pátek. A 4 kousky před závodem.
Realita pak byla malinko jiná, protože ve čtvrtek jsem zapomněl tabletky doma. Nojo, příště si řeknu i o pilulky na blbost.
Někdy kolem půlky týdne jsem pak ještě rozeslal svému týmu čím dál tím populárnější motivační mail, v němž jsem se zavázal, že dokončím nejhůře 180., tedy jsem přitvrdil limit o 20 míst.
Ve čtvrtek večer jsem vyzvedl kolo ze servisu. A samozřejmě jsem se na něm už nestihl projet. Na druhou stranu jsem asi vybral nové kolo pro Kristýnku, jestli mi ho tedy schválí. (Schválila.)
Samotný pátek před závodem byl poměrně hektický, protože Kristýnka měla trénink, pak nácvik vystoupení a odpoledne pak samotné vystoupení. Kolo jsme jí tedy koupit nestihli. Navíc jsme vyjeli o hodinu později, než jsem předpokládal (či spíše doufal). A tak jsme do útrob penzionu vstoupili až po 22. hodině.
Kristýnka si objednala svíčkovou s jedním, my s manželkou jsme si dali jen něco k pití a šlo se spát.
Druhý den ráno snídaně, pak jsme dojeli přihlásit Kristýnku na závod a vyzvednou startovní čísla, pak zpět do penzionu připravit kola na závod. Nakonec jsem sedl na kolo i já a vydal jsem se do týmového stanu s tím, že je třeba se pořádně rozjet před závodem, abych přežil úvodní - údajně likvidační - stoupání.
No, hádejte, kdo se mnou jel na předstartovní rozjetí! Škarby. A víte, jak to vypadalo? Vyjeli jsme spolu cílem proti směru jízdy, první dvě zatáčky jsem jel na doslech, pak na dohled... a pak už ani to ne. Nicméně jsem nepropadl panice, naordinoval jsem si pohodovou jízdu a v klidu jsem se vrátil do týmového stanu. Tentokrát včas.
Pak jsem ještě šel povzbudit Kristýnku před její první účastí na KPŽ. "Kristýnko, když tam bude překážka, kterou nebudeš umět přejet," radil jsem při pohledu na klády a skoky na dětské trati, "můžeš třeba seskočit z kola, přeběhnou to nebezpečné místo a pokračovat v závodě. Taky to tak dělám." "Hlavně do nikoho nestrkej, neper se a kdybys náhodou spadla, tak nebreč," dodal jsem ještě pro jistotu, aby Pepa Dressler viděl, že vedu potomka k fair play. A pak jsem šel do stanu pro kolo a jel jsem s Marcelem na start.
Myslel jsem si, že start bude někde v areálu cíle. Ale to nebyla až tak úplně pravda, takže tímto děkuji Marcelovi za to, že svého kapitána dovedl bezpečně a rychle na start. Byla to i docela příjemná projížďka.
Start proběhl normálně, vlastně výjimečně - nevšiml jsem si žádných kolizí ani pádů, i nájezd do toho stoupání proběhl zcela bez komplikací. Úroveň jezdců na KPŽ se za poslední dva roky hodně zlepšila (srovnejte to s mými zážitky z KPŽ z Karlových Varů, které tu někde na blogu taky určitě mám).
Pak to stoupání, po něm jiné stoupání, pak ještě jedno a další... prostě to bylo pořád do kopce. Pak rovinka a zase do kopce. A tak pořád dál a dál. Když se tak nad tím zamýšlím, říkám si, že je vlastně hrozně zvláštní, že jsme nyskončili někde na Mont Blancu.
Ne, trochu přeháním, občas jsme potkali i nějaký ten sjezdík, z nichž jeden byl exkluzivní a druhý sice ne tak technicky zajímavý, ale o to rychlejší.
Moje taktika byla pro změnu podobná jako na Orlíku - od začátku jet v klidu, nenechat se strhnout k soubojům uprostřed závodu... a čekat, zda ten prepearát proti křečím zabere. Pokud ano, napálit posledních 10 km a dojet na hranici svých možností.
Sice jsem to úplně nedodržel, protože kolem 15. kilometru se mi nějak záhadně rozjely nohy, já jsem je neuhlídal, a ony ty potvory pak táhly celý dlouhý vlak soupeřů snad následujích 8 kilometrů bez střídání, ale jinak šlo všechno úplně skvěle, jen někde kolem 32. kilometru jsem měl nějakou lehkou krizi. Ale ta přešla, posledních asi 9 kilometrů jsem skutečně zabojoval a zdolal jsem ještě několik soupeřů.
Asi kilometr před cílem, když jsem jednomu z nich říkal, ať si šetří síly na spurt v cílové rovince, protože mi teď už stejně neujede, jsme oba zabraní do plánů na finiš minuli odbočku. O pár minut později jsme si toho dokonce všimli.
Holt jsme museli otočit bajky, vráti se na rozcestí, napojit se na správnou cestu... Stručně a jasně, po jeho chybě ve výjezdu z poslední zatáčky jsem ho přespurtoval a dal jsem ještě jednoho nešťastníka, který na nás měl minimálně 50 metrů náskok. Při průjezdu cílem ukazoval budík na představci 193 tepů za minutu. Spurt má prostě něco do sebe, i když je to jen o nějaké 170. místo. :-)
(Se soupeři k sobě chováme patřičnou úctu, takže v cíli jsme si samozřejmě poděkovali za pěkný souboj na pásce podáním ruky.)
V cíli na mě měla čekat rodina, což se ale ne úplně podařilo. Jal jsem se je hledat - v rámci pozávodní projížďky jsem dvakrát objel areál, zkontroloval jsem všechny atrakce pro děti, atrakce pro maminky, prostě byl jsem všude. Nakonec jsem se vrátil do stanu, protože jsme se domluvili, že právě tam se sejdeme. Došel jsem si pro jídlo, doplnil jsem tekutiny, hodinku jsem poseděl ve stínu v trávě. Rodina nikde.
Zato kolegové z týmu se postupně vraceli z trati. Jeden s odřeným loktem a kolenem, druhý se zlomenými prsty, další vylepšil loket a koleno o odřený obličej... Tak to postupovalo, až někdo přišel a prohlásil: "Teď jsem byl u zdravotníka na ošetřovně a je nás tam víc než tady ve stanu!" :-)
Konečně jsem se dočkal příchodu své rodiny. Kristýnka nejen že dbala otcových rad, ale poté, co ji hned v úvodu shodila soupeřka z kola, Kristýnka na kolo už nenasedla, ale oběhla pěkně celý závod po svých (kolo samozřejmě tlačila - je na něm přece čip)! Jako správný otec jsem ji pochválil za bojovnost, i když výsledek nebyl takový, v jaký jsem doufal. :-)
V penzionu jsem umyl obě závodní kola, pak i sebe a hodlal jsem odpočívat až do začátku večerního programu, to jest rautu. Dcera byla ale proti, tak jsme ještě vyrazili pěšky na nedaleké letiště, z něhož každou chvíli startovala nějaká letadla a větroně.
Návrat jsme načasovali dokonale. Týna mi objednala a donesla pivo a začal raut.
No jen si nemyslete, že je to kdovíjaká pohoda! Nejprve se totiž zmaříte v příkrých srázech během závodu, večer pak místo odpočinku dále vyčerpáte organismus nefalšovanou žranicí. Ti odvážnější pak nezápasí jen s jídlem, ale pustí se i do konfrontace s alkoholem. A je třeba přiznat, že ne všichni nad ním dokázali přesvědčivě zvítězit.
Dopřávali jsme si různé laskominky typu grilovaný pstruh, kuřecí či vepřové maso, samozřejmě nechyběly hromady zeleninového salátu, oliv, atd., atd. Vypili jsme, co jsme mohli, včetně speciality zvané Huhu Coctail připravené speciálně pro dámy ze Slezka. (Ne, Peggy nedostala.)
Když jsem po jedné hodině ráno potichu opouštěl "bojiště", na nohou se držela ještě značně početná skupina závodníků.
Ráno u snídaně jsme zapůjčili potomka manželům Lipavským, aby si vyzkoušeli, jaké to je, když máte pětiletou dceru. Kromě toho se domluvil čas odjezdu na Sněžku na 9:00, což bylo záhy změněno na 9:30, aby se kolem 10:00 mohlo vyjet. My s dětmi jsme přibližně ve stejný čas vyrazili do Černého dolu pěšky.
Ač jsem Vás chtěl potěšit fotkami našich nejvyšších hor, milá Kristýnka fotila tak intenzivně, že po půlhodince vybila čerstvě nabitý akumulátor. Takže je mi líto, ale nemám z toho ani jedinou svou fotku. Zato máme 295 vesměs krásně rozmazaných fotek všeho možného - od trávy, přes rezavý plot, modrobílou tyč, potok, různé části těl všech okolo, atd. :-D
Ale máme fotku Johi. Ta se docela povedla. :-)
Na závěr bych rád poděkoval svému dlouholetému servisnímu technikovi Pepčovi za precizní práci. Díky, Epic je zase v dokonalé kondici. Díky, díky.
A Marcelovi za organizaci parádního víkendu. Jen jedna drobnost - prosím tě, příště to prý musí být v hotelu s bazénem. Pravila Kristýnka. To víš, ženská. ;-)
Statistické údaje:
Délka: 50.7 km
Převýšení: 1445 m
HR Max: 193 t./s
HR Avg: 173 t./s
Žádné komentáře:
Okomentovat