Letos jezdím o dost hůře než loni, ale přesto mě zajímá srovnání. Sice to k ničemu nepotřebuji, ale jsem prostě tvor zvědavý. Na Orlíku letos panovaly mnohem náročnější podmínky, takže se žádné srovnání nekonalo, Vrchlabí jsem jel letos poprvé, tak hurá do Koutů - konečně podobné podmínky.
Jenže organizátorům snad někdo nahlásil, že hodlám zajet podobný čas jako loni, a tak rafinovaně změnili trasu. A aby toho nebylo málo, přidali na konec spoustu stoupání. (Přitom já jsem se těšil hlavně na ty parádní sjezdíky bike parkem.)
Dva dny před závodem poctivě zobu pilulky proti křečím - minule zafungovaly fantasticky. Při čtení složení si říkám, že je asi chyba v životosprávě. To je ta lepší varianta. Hlavně, že to funguje.
V pátek jsem musel zůstat v práci až do večera, hrozil kolaps námi spravovaných systémů, takže nezbylo než zachraňovat situaci. Což se nakonec podařilo. Pak jsem dojel domů sebrat prádlo (rozkaz je rozkaz), naložit kolo a pár drobností... a vyrazil jsem vstříc Jeseníku.
Navigace mi doporučovala trasu po dálnici na Brno a Olomouc, ale kilometráž atakující hranici 300 km mě trochu odrazovala, nehledě na fakt, že cesta po normálních silnicích by trvala jen o pár minut déle a byla by o 80 km kratší. Tak bylo rozhodnuto. Vlastně bylo rozhodnuto ještě o tom, že zkusím český navigační software Be On Road. Navigační program sám o sobě funguje moc pěkně - je přehledný, včas oznamuje odbočky, atd. Bohužel, mapové podklady OpenStreet Maps mají ještě pár chybiček, což znamenalo asi 20 minut zajížděk způsobených chybným odbočením. :-)
Nicméně (koukám, že tohle slovo jsem tu ještě nepoužil :-O) jsem do cíle dorazil ve 22:42. Pak telefonát Lukášovi a dojezd na parkoviště přímo u penzionu a mimochodem taky u startu závodu.
Trochu odbočím. Loni jsme jeli do Koutů až ráno. Vyjeli jsme kolem 7:30 a měli jsme velké problémy to na start vůbec stihnout, protože ráno prostě přijíždí strašná spousta závodníků (a navíc tam probíhala oprava místní komunikace, což značně komplikovalo dopravu). Možnost ubytování, ač jsem o ní původně neuvažoval, tedy velmi oceňuji a zároveň bych rád poděkoval kolegům z týmu, že to tak skvěle zajistili.
V noci jsem moc nespal - nejprve jsem nemohl usnout, pak jsem se probudil brzy. Na druhou stranu, my - rodičové - jsme na 4hodinový spánek zvyklí. ;-) Starost mi dělal jen stav pohonu, to jest nohou. Přece jen jsem i ráno ještě trochu pociťoval následky čtvrteční projížďky. Ale doufal jsem, že se před závodem rozhýbu a že to bude (skoro) dobré.
Ráno jsme si došli na snídani, já jsem si ještě vyzvedl startovní číslo a dvě tašky reklamních předmětů a zahájili jsme pravidelný předstartovní rituál spočívající v přípravě kola i jezdce. Pak ještě předstartovní rozjetí (dokonce se mi podařilo sedět cca 30 minut v sedle) a řazení na start.
Tentokrát se během něj přede mně nahrnulo snad 50 lidí se startovními čísly 200+. Mně to v zásadě nevadí, zvlášť ne v Koutech, protože tam lze zezadu i vyhrát, ale chlapci, já jsem Vám do kola taky nekopal. Trochu ohleduplnosti, prosím.
Start měl několikaminutové zpoždění, zřejmě se nedařilo uzavřít silnici. Jinak vše proběhlo podle předpokladů, tzn. startovní čísla 400+ se cpala dopředu v naději, že to tentokrát jistě bude na bednu. Oproti loňskému roku ale kupodivu nikdo neupadl, alespoň ne v mém zorném poli. Hned za odbočkou z hlavní silnice se ale pole pěkně protřídilo.
Protože jsem si pamatoval, že úvodní kopec končí až někde na 24. kilometru, zařadil jsem převod, který mi umožňoval držet rozumnou kadenci a rychlost. Únava nohou po čtvrtečním tréninku zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, a tak jsem si věřil, že tentokrát to zvládnu až na vrchol bez potíží.
Ti, kteří přepálili začátek, pomalu odpadali. Ve stoupání se utvořili skupinky a mně se dařilo se mezi nimi propracovávat kupředu. I když mám takový pocit, že naprostá většina z té první, v níž jsem stoupání zahájil, se mně držela až na vrchol. Ale střídali jsme se tak chaoticky, že jsem ztratil přehled (nehledě na to, že jsem jel svým tempem bez ohledu na nějaké skupiny a za sebe jsem se nedíval).
Přibližně uprostřed toho 22kilometrového kopce byla asi kilometrová rovinka, na které jsem nemusel regenerovat; naopak mi posloužila ke stáhnutí obrovského náskoku vláčku přede mnou. V zatáčce do dalšího kopce jsem ale zase zařadil malou placku a točil jsem lehkými převody ve stejném rytmu jako předtím.
Před občerstvovačkou jsem zařadil dopředku velkou pilu, abych trochu poodjel svým "vagónkům", protože jsem hodlal zastavit a doplnit do bidonu vodu. Doplňováním jsem tak ztratil jen asi 150 metrů, které se mi před odbočkou z asfaltu podařilo zase smazat. Pak ještě pár metrů stoupání a konečně přišel sjezd.
Před závodem jsem si plánoval, že překonám loňských 71 km/h, ale když jsem klesal dolů, nějak jsem neměl potřebu hnát se za rekordy. Navíc kolem mě pořád byli soupeři a nechtěl jsem při předjíždění zbytečně riskovat. Takže letos jen cca 66 km/h. Cestou dolů jsem minul spoustu soupeřů, kteří asi hodně trénují na silnici, ale v terénu jsou velmi nejistí.
Pak přišlo další stoupání, do kterého mi to ale vůbec nejelo. Po sjezdu jsem cítil laktát ve svalech a nemohl jsem se ho dlouhé kilometry zbavit, ačkoli jsem se snažil jet stejným způsobem jako předtím. Následoval další sjezdík, v němž jsem minul Jirku opravujícího pomalý defekt. Sice jsem se zeptal, jestli něco nepotřebuje, ale odpověď už mě nedostihla. Holt z kopce mi to jde.
Potom přišel úsek, kde jsem loni se štěstím dobrzdil před neoznačenou a v lesním šeru prakticky neviditelnou zelenou bránou - letos jsem jednak nemohl jet tak rychle, protože soupeř přede mnou kličkoval jako zajíc před myslivcem, a jednak tam stála červená čtyřkolka pořadatelů nebo zdravotníků, která byla vidět už zdálky. Pilot čtyřkolky na mě volal, abych jel pomalu. "To si piš, jedu na závody, abych jezdil pomalu!" houkl jsem na něj přes rameno. Nicméně další silničář v blátivém sjezdu mi nedal moc na výběr nehledě na betonové překlady napříč přes cestu, které jsem přes něj neviděl. Jeden jsem skočil špatně, a další kilometr jsem pak kontroloval zadní kolo s obavami o stav ráfku.
Loni jsme někde v těchto místech odbočili doprava na singlík, který nás přivedl do půlky sjezdovky, po níž jsme pak v pohodě sjeli do cíle. Letos to ale bylo úplně jinak. Následoval asfaltový výšlap, který mi připadal nekonečný. Naštěstí byli okolo diváci, kteří nás povzbuzovali, seč jim síly stačily. Tušil jsem, že stoupání bude dlouhé a zařadil zase lehký převod, abych se dostal až nahoru v provozuschopném stavu. Ukázalo se, že jsem udělal MOC dobře.
Už nápis "Druhé kolo" a šipka po směru naší jízdy nás měla varovat, že zdaleka není všem dnům konec. Nejprve mě dojel Jirka. Sdělili jsme si, jak nás tohle stoupání baví a jak jsme plni sil. Pak nás dojela slečna Míša, která nejprve ohodnotila nohy jednoho ze soupeřů: "To jsou nohy! Ty určitě jedou samy!" A následně zrychlila a všem nám ujela. Nohy očividně tak úplně samy nejely. :-)
S Jirkou jsem zhodnotili svou situaci tak, že se sice nahoru na kopec chceme dostat za každou cenu, ale že nám to ta "ženská" tedy natřela, jak se patří. (Na druhou stranu, poodjela nám o nějakých 50 metrů a pokračovala stejnou rychlostí jako my.)
Konečně přišel vrchol. Vlastně ještě ne, zbývalo odbočit z asfaltky (jak já je nemám rád!) doprava na nějakou stráň a vyškrábat se po ní až na vytoužený vrch. Trať byla vypáskovaná mlíkem a kolem ní byly davy fanoušků. Všichni nás povzbuzovali a fandili a mně se nějak rozjely nohy. Předjel jsem pár soupeřů a přede mnou byla ona zmíněná Míša.
Pak jsme se napojili na singletrack v bike parku. Konečně. Celý závod jsem se na něj těšil - na skoky, na klopenky, vůbec na cestu dolů. Bohužel, skupinka přede mnou byla žalostně pomalá. Už když jsem se k ní blížil, slyšel jsem Míšu, která je mezitím taky docvakla, jak je povzbuzuje: "Jedem, chlapi, jedem!" Chlapi ale zrovna dvakrát nejeli.
Smůla pro mě byla, že na konci jela Míša. Kdyby tam byla nějaký chlap, nacpal bych se pod něj na brzdy v klopence s tím, že si se mnou musí poradit, ale že bych chtěl takhle zprasit slečnu, to jsem tedy nechtěl. A tak jsem se celý první úsek v bike parku sunul dolů tempem hlemýždím.
Konečně se před námi otevřel širší úsek. Zařval jsem: "PRAVÁÁÁ!" a opřel se do pedálů vší zbývající silou. Chlapci neměli čas to zavřít, a tak jsem se prosmýknul před celou skupinu jedním vrzem. Míša na mě zavolala něco na povzbuzení a asi vyrazila za mnou. Já jsem v tu dobu už valil cestou nazdařbůh dolů a doufal jsem, že do cíle ještě někoho zaříznu.
Jenže, jak už to tak bývá, jsem přecenil své sjezdařské schopnosti a při nájezdu do dalšího singlu, kdy jsem dobržďoval z cca 50 - 60 km/h prakticky na nulu do ostré pravotočivé zatáčky, jsem pro diváky rozvlnil kolo do smyku obou kol. To byl sice úmysl, ale rozhodně nebylo úmyslem najet předním kolem na volný kámen a vyválet se tam.
Diváci poněkud vyděšeně vydechli, já jsem kontroval pokřikem "Na to se neumírá!" a skočil jsem na kolo. Pár zatáček jsem ještě projel, ale pak bylo třeba si přišlápnout a ono nic. Koukám na řetěz, je spadlý z velké pily ven na kliku. Řadím na malou placku, ale řetěz visí na zubu na velké a nejde dolů. Zastavuji a ručně odtrhuji řetěz z pily. Točím klikami, abych se ujistil, že už je to v pořádku. Není! Řetěz se zasukoval vzadu u dolní kladky. Články byly zaseklé, já je páčil a trhal od sebe, ale trvalo strašnou dobu, než se to podařilo. Během toho mě předjela řada jezdců včetně Míši a dokonce včetně Daniely, která jela kratší trasu. Že jde o Danielu mě sice napadlo, ale neměla svého růžového Epika, tak jsem si myslel, že jde o někoho jiného. Na ní pak visel ještě nějaký "rider", který měl co dělat, aby ji uvisel.
Opět jsem skočil na kolo, během dvou zatáček jsem byl onomu "riderovi" na zadním kole, stačilo párkrát zabrzdit, znervózněl a nešikovně udělal místo na vnějšku klopenky. Na výjezdu jsem byl o přední kolo před ním, musel brzdit a už nás nedojel. Slečnu v růžových kompresních podkolenkách (ta barva je šílená :-)) čili Danielu jsem pak někde decentně minul - ani v cíli si nestěžovala na hrubé zacházení. :-)
(Pokud to čte i někdo mimo Bike Team, tak téhle Daniele je 14 let. Nejen proto byla a je jistá ohleduplnost na místě.)
Předpokládal jsem, že zbývá pár set metrů do cíle. Ale stoupání až na vrchol hory nebylo zdaleka jediné překvapení, kterým pořadatelé ozvláštnili letošní trať. Na dohled od cíle jsme totiž zatočili doprava a trať nás vedla kamsi na druhou stranu kopce. A když už jsem si myslel, že následující zatáčka nás pošle do cíle, přišla další zatáčka na špatnou stranu. Někde ve stoupání (už přece máme být dávno dole v cíli!) pod lanovkou jsem předjel Míšu, které evidentně nedělal problém ani směr nahoru, ani dolů. Zavěsila se za mě, což jsem poznal podle typických výkřiků, kdykoli ji na trati něco překvapilo. Znělo to docela roztomile. :-)
Legrační na tom bylo i to, že se i přes ty výkřiky držela pár metrů za mnou, ačkoli jsem cestou předjížděl další soupeře, kteří ale nijak nekřičeli.
Pak jsem předjel posledního a v dááálce před sebou jsem uviděl ještě jednoho v bílém dresu s červenými puntíky - týmový dres Škoda. Sice jsem si říkal, že ho už asi nelze dojet - a to už jsem k sobě mluvil nahlas :-), ale přesto jsem to zkusil. Mezi stromy dole těsně před cílem jsem na něj ztrácel už jen nějakých 30 nebo 40 metrů, ale bylo dobojováno. Takže tentokrát bez cílového spurtu (na který jsem si věřil).
Protože letos bohužel nemám žádnou výkonnost, dávám si lehké cíle. Na Orlíku jím bylo 200. místo, ve Vrchlabí místo 180., což jsem ostatně předem oznámil. Přitvrdit o dalších 20 míst mi přišlo hodně odvážné, a tak jsem to moc neinzeroval, ale nakonec se podařilo i to.
Ale celková spokojenost z tohoto závodu je složena z mnoha střípků, které do sebe pěkně zapadly. Předně jsem opět neměl křeče (ještě jednou děkuji Leoně za fungující recept, ve Vrchlabí jsem se jí poklonil až k zemi) - jen při tom pádu mě na pár sekund chytli křeče do obou nohou, ale než jsem začal přemýšlet o tom, že bych vstal, byly pryč. Dále mi vyšla taktika - podařilo se skvěle rozvrhnout síly, jídlo a pití. V neposlední řadě bylo ideální počasí - nebylo vedro, trať byla místu trochu bahnitá, tak akorát.
Takže pokud okolnosti dovolí, příští rok těch 450 km do Koutů a zpět absolvuju znovu.
Statistické údaje:
Délka: 49.4 km
Převýšení: 1475 m
HR Max: 184 t./s
HR Avg: 170 t./min
Žádné komentáře:
Okomentovat