O možnosti oficiálně (myšleno s botičkou v cíli) absolvovat trasu do Prčice na kole vím sice už delší dobu, ale vždycky mi termín s něčím kolidoval. Hlavně tedy s 24hodinovkou v Jihlavě. Ale té jsem se letos neúčastnil, a tak jsem přivítal nápad Jirky V., že bychom "do Prčic" mohli jet právě letos.
Auto mám, nosičů na kola je dostatečné množství, předpověď počasí taky vypadala slibně, takže i kdybych hledal nějaký důvod k poflakování se doma, jako že jsem nehledal, stejně bych žádný nenašel.
Večer před dnem D jsem ještě napsal Aničce, jestli taky nechce jet "do prčic" (záměrně s malým P). V chatu na mě chvilku mrkala ikonka signalizující editaci zprávy - cílem samozřejmě bylo ji trochu vyvést z míry, což se podařilo - načež dorazila odpověď: "Jo, jedu!" Účast jsme si vzájemně potvrdili v sobotu ve 4:40 ráno, úspěšnému odjezdu do Tábora tak nic nebránilo.
V Táboře jsme absolvovali menší okružní jízdu jednosměrkami, až se nám podařilo zakotvit na parkovišti u hypermarketu Albert. Tam jsme bez potíží osedlali naše bajky a vydali jsme se na start. Kupodivu i tam proběhlo vše hladce, tudíž jsme vyjeli za několika jednotlivci na trasu, jejíž 73kilometrová délka zvala na krásný celodenní výlet.
Po počáteční nejistotě jsme přece jen stanovili správný kurz a vydali jsme se stíhat ostatní cyklisty. Znáte Jirku - vidí na 20 km vzdáleném horizontu tečku, která by při troše štěstí mohla být cyklistou, nasadí stíhací tempo a nezpomalí, dokud dotyčného nešťastníka neutahá v kopci. Takže jsme za ním jeli vždycky chvíli v háku, pak Jirka poodjel, aby odpravil dalšího nešťastníka, počkal na nás, a tak znovu a znovu.
My jsme zatím celkem příjemným turistickým tempem kolem 25 km/h míjeli jednotlivce i skupinky a snažili jsme se moc nezaostávat. Trasa vedla po asfaltkách 3. nebo kolikáté třídy po značené cyklotrase 1177. Z ní jsme odbočili na 1176, abychom v obci Jedlany absolvovali první zastávku. V nějaké místní klubovně točili pivo:
- "Co to bude?"
- "3x malý."
- "Nechcete velký?"
- "Ne, to bysme pak už nenasedli na kolo. A máme toho před sebou ještě moc."
(pán marně hledá malé "půllitry", protože evidentně nejsme jediní s podobným požadavkem)
- "Tak nám natočte malý pivo do normálních půllitrů. Vy to určitě zvládnete," přemlouvám ho.
Po 10minutovém zápolení s pípou dostávám skoro-normální míru piva (0.5 l). No... co se dá dělat, nějak to vypijeme.
Po této první zastávce jsme se vydali do kopce směrem na Chotoviny. Cyklisté, kteří pohrdli zastávkou a dovolili si nás předjet, byli teď nemilosrdně stíháni a odsouváni na patřičné pozice. Ale protože jsem viděl, že máme zbytečně moc energie, sjel jsem - samozřejmě ZÁMĚRNĚ ;-) - v Chotovinách z organizátorem vytyčené trasy směrem na Vrážnou. Když jsme se po asi 5 kilometrech ocitli opět na trase 1177 - na místě, kudy jsme asi hodinu předtím projeli - a značka ohlašovala, že do Tábora zbývají poslední 3 km, Jirka mou kulišárnu odhalil a zavelel k obratu. Anička se zatím pořád usmívala, a to i přesto, že návrat na plánovanou trasu byl vlastně neustále dokopce.
Za Chotovinami jsem zjistil, že vyrazit do Prčice pěšky není dobrý nápad. Jako malý kluk jsem s rodiči asi 7krát absolvoval trasy z Milevska (25 km) a z Tábora (30 km), ale tak obrovské davy lidí se tehdy neúčastnily. V podstatě nepřerušovaný proud lidí po obou stranách silnice. Po nějakém klidu v přírodě, regeneraci nebo dokonce romantice ani stopy. To na kole si jedete víceméně sami.
Napojili jsme se na 0074 a dorazili do Jistebnice. Jirka měl náskok, tak už tam na nás čekal. Po kratším telefonátu jsme se našli a absolvovali příjemný oběd na zahrádce nějaké restaurace.
Odtud už se nám odjíždělo trochu hůře. Přece jen další pivo, oběd a k tomu hodinka relaxace... člověk se rozsedí a zleniví. Ale protože jsme se těšili na sjezdovku do Monínce, nebylo jiné volby. Takže i prudké stoupání, které na nás po pár kilometrech čekalo, jsme jakžtakž zvládli. Před Javorovou skálou jsme uhnuli na zelenou turistickou značku, která nás dovedla na vrchol zmíněné sjezdovky.
Bike park v Monínci byl úžasný. Sice jsme byli pro smích místním pravověrným bajkerům, kteří si na nás z lanovky ukazovali prstem, ale na druhou stranu, umím si docela dobře představit, jak by dopadli oni, kdyby to jeli "na oči" jako my. Kromě toho jsme s sebou samozřejmě nevezli ani příslušné vybavení. I tak jsme si ale sjezd dolů báječně užili.
Sedlec - Prčice, cíl našeho výletu, pak byl již na dostřel a s kopce. Naposledy jsme si zakufrovali, když Jirka stíhal nějaké holohnáty na silničkách, ale ještě před značkou konec obce se otočil, my jsme se vrátili na trasu a úspěšně jsme dorazili do Prčice.
Tam jsme schroupali tatranku, Jirka si dal kafe, aby s námi cestou zpět do Tábora neusnul a po povinném focení jsme se vydali na cestu. Pravda, tempo už nebylo takové, jako na začátku, a ani Anička už se nesmála tak často jako na začátku. Cesta ale i tak ubíhala příjemně i díky stále skvělému počasí.
Jelikož jsme do Prčice jeli s kopce, z ní jsme museli stoupat. Jirka samozřejmě absolvoval sprint v jedné nevyhlášené horské premii, ale v Červeném Újezdě na nás počkal. Příležitost ke konzumaci pěnivého moku jsme tentokrát nevyužili - poléhavalo tam nějak moc lidí a taky jsme chtěli dojet do Tábora ještě za světla. Pivo jsme ochutnali v jedné za dalších vísek, ale... no, tak hnusného Kozla jsem snad ještě nepil.
Na zřícenině hradu Borotín jsme se občerstvili - někteří zmrzlinou, jiní zelenou, vyfotili jsme se, nechali jsme se vyfotit, zachránili jsme "dívku v bílém" před smrtí v hladomorně a jali jsme se absolvovat poslední úsek trasy.
Během něj jsme úspěšně našli "tajný punkt", čili stanoviště nebo kontrolu, jejíž poloha není předem známá, a samozřejmě proběhla celá řada spurterských soubojů se skupinou místních borců, kterým možná trochu vadilo, že je předjíždí týpek s nápisem "hobby" na dresu, ale hlavně se chtěli předvést před dlouhonohou kočkou, která s námi jela.
Dlouhonohá kočka sama posoudila, jak velký dojem udělali. ;-)
V Táboře na nás čekal cíl a v něm botička jako odměna za zdolání celé trasy v délce 93 kilometrů :-).
Návrat domů jsme s Aničkou absolvovali "autmo", zatímco Jirka jel kolmo (celkem tak ujel skoro 150 km). Báječný výlet!
Žádné komentáře:
Okomentovat