Letos nemám nic najeto, a tak jsem usoudil, že dlouhého Drásala musím jet, abych najel alespoň nějaký objem, ačkoli je už sezóna v plném proudu. Ale když člověk nemá na kolo čas, snaží se využít každou příležitost. Navíc jsem stejnou trať absolvoval i loni, což skýtalo (konečně) možnost srovnání.
Pátek před Drásalem byl volný (Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje), a proto jsme - Hanka, Bětka, Jirka a já - se domluvili, že na Moravu vyrazíme mezi 13:00 a 14:00, abychom měli dostatek času na stavbu stanů i na krátkou večerní projížďku. Tento plán bohužel nevyšel, čili projížďka se nekonala.
Na druhou stranu, stany jsme postavili na první pokus, dokonce jsme se i šťastně shledali s kamarádem Ondrou, který už kempoval ve svém SUV a měl dokonce vyzkoušenou i jednu hospůdku s výborným steakem a pizzou. Do ní jsme také zamířili, jen co jsme uložili kola do úschovny.
Z hospůdky jsme odešli ještě před půlnocí, zavrtali jsme se do stanů a někteří z nás se i trochu vyspali. Já jsem vystrčil hlavu ze stanu kolem 6:00, v klidu jsem něco snědl, došel jsem si pro kolo... prostě žádný stres. Lehce po půl osmé jsem osedlal svůj bike a vydal se na start. Trochu mě překvapilo, že náš startovní box byl tak nějak přeplněný, ale s trochou snahy jsem se do něj vešel.
Závod byl tradičně odstartován výstřelem z děla ze střechy protějšího domu. Jako obvykle jsem se snažil vyhnout pádu - úspěšně. A také jsem hodlal prvních 10 nebo 15 km věnovat rozjetí, které jsem před závodem neabsolvoval. Tím bylo dáno, že mě na začátku závodu předjela velká spousta závodníků vč. Hanky, která startovala z boxu za mnou. Nicméně moje ambice letos výjimečně ;-) nemířily na čelní příčky absolutního pořadí, tak jsem se do úvodního spurtu nezapojil a držel jsem tepovou frekvenci o 10 t./s níže než obvykle.
Na rozdíl od loňského roku mi bylo nakloněno počasí. Zatímco loni jsem se smažil při teplotách blížících se ke 40 °C, letos jsem naměřil přijatelných 28 °C. Navíc na vršcích bylo poměrně chladno, cestu halila hustá mlha. Notný kus cesty jsem strávil hloubáním, kde se na přilbě berou kapky vody, než jsem přišel na to, že to je právě mlha, která tam kondenzuje.
První kopce byly posety mokrými kameny. Zřejmě ty stály za Hančiným pádem, který se neobešel bez defektu předního kola, levé nohy, ruky a dalších částí, o kterých se gentleman nezmiňuje. ;-) Hanka prokázala své servisní schopnosti - stopnula si prvního pohledného soupeře, který ji míjel, a nechala ho, ať defekty kola opraví. Defekty těla si kupodivu opravit nenechala.
První, vlastně druhý prudší výjezd jsem absolvoval ve dvojici se soupeřem, s nímž jsme trochu hecovali doprovod na crossové motorce. Borec nám pak "za odměnu" ukázal, jak se správně zdolává takové prudké stoupání - po zadním. Ale znáte mě, já jsem huba nevymáchaná: "Tos' nám měl ukázat před tím, než jsme slezli z kol, že to máme jet po zadním. Nemuseli bysme to tlačit!" kontroval jsem nahoře, kde na nás čekal. Soupeř mi přizvukoval a dodal, že cestou dolů to na těch mokrých šutrech bude "o hubu".
Nebylo to zase tak zlé, sjízdnou stopu jsem našel. Ale soupeř zůstal někde nahoře, tak jsem si dojel další. Když jsme pak najeli na asfalt, vzpomněl jsem si, že jsem loni táhnul vláček soupeřů od tohoto místa až na cca 65. kilometr (čili nějakých 15 km?), a tak jsem se otočil na své "vagónky" a trošku jsem je zpražil, že by to takhle nešlo a že jestli chtějí dojet tu skupinku před námi, budou muset taky trošku máknout. Kluci si to vzali k srdci a pokusili se mě utrhnout. Což se jim tedy nepovedlo.
Pak jsme vystoupali na další vyššíí vrch, kde začíná úsek, kvůli kterému stojí dlouhý Drásal za to utrpení - nádherné lehce technické sjezdy po singletrailech, které mám prostě rád. Logicky jsem soupeře ztratil a dojel další. Na občerstvovačce Za Vodú (cca 57 km) jsem se sjel člověkem na Cannondalu, se kterým jsem se dal do řeči, postěžoval jsem si, že jsem loni ještě tady táhnul vlak soupeřů a nikdo z nich nechtěl střídat, a tak najel kolegiálně vedle mě a tímto způsobem jsme pokračovali až do stoupání na 65. km - nikdo se nemohl vymlouvat, že ho ten druhý táhl.
V následujícím těžkém stoupání jsem nechal soupeře na "kanónu" jet (cca 50 m před sebou) a šetřil jsem nohy, abych se dostal do cíle v přijatelném čase. V tomto stoupání mě minula poměrně početná skupinka vedená resp. tažená Pavlem ze spořitelního elitního týmu. Jeho tempo na mě ale bylo příliš vysoké. Zde jsem poprvé potkal soupeře na 29"vém kole, s nímž jsem pak závodil až do cíle. A Irču.
Irča je fantastická v kopcích. Jezdí je frekvenčně a dobře technicky. Všiml jsem si jí už ve Vrchlabí - v kopcích prostě umí a trochu mě inspirovala k tomu, abych je jezdil podobně.
Apropos časy. Jako obvykle jsem si stanovil dva cíle. Prvním byl limit 8 hodin - překročení by znamenalo zklamání. Druhý limit jsem stanovil na 7 hodin - překonání by znamenalo VELKOU spokojenost. Zejména druhý čas jsem určil na základě loňského výkonu (6:54) - to jsem byl v mnohem lepší formě, na druhou stranu bylo vedro, které mě vždycky dokáže spolehlivě zničit.
Od 62. km následuje série prakticky nepřetržitých stoupání až někam k 83. km. Zde jsem šetřil nohy a snažil jsem se dostat nahoru v relativně použitelném stavu. Když jsem přijížděl do občerstvovačky na vrcholu sjezdovky (pravděpodobně Jestřábí, asi 86. km), volal na mě bodrý chlapík, co že bych si přál.
- "Řízek!"
- "Co bys ještě nechtěl?"
- "Vy nemáte řízek? Tak proč se sem trmácím 80 km? :-)"
Tak jsem si vzal aspoň nějaký koláček, vlastně dva. Doplnit vodu do bidonu a jede se dál.
O kousek dál jsem předjížděl bikera s podezřele velkým batohem. Otočil se na mě a povzbuzoval mě: "Dávej, dávej!" "Hele, já už mám v nohách přes 80 km, u mě jde už jen o to dostat se ve zdraví do cíle," odpověděl jsem mu. "No, já mám v nohách 650 km," kontroval on. "1000 mil?" zeptal jsem se. "To jsi úplně jiná výkonnostní kategorie než já." Popřáli jsme si šťastnou cestu, kterou jsem já jemu tedy vůbec nezáviděl, protože ho čekalo ještě cca 1000 km - pro mě naprosto nepředstavitelná vzdálenost.
Od toho místa se mi ale jelo opravdu dobře. Opět jsem dostihl Irču i toho soupeře na 29eru, párkrát jsme se prostřídali, prohodili jsme pár slov - typicky "to jsem zase já", když jsem je po několikáté míjel. Ale myslím, že mě stejně poznali už z dálky podle zvuku mého řetězu. Ten v tu dobu už asi 60 kilometrů naříkal a křičel. Za předposlední občerstvovačkou (asi Horní Ves, 96. km) jsem měl oba za sebou s několikaminutou ztrátou.
Následující asfaltové stoupání si pamatuju z loňska. Opticky vypadá jako docela pohodlný kopeček s hrubým asfaltem. Ve skutečnosti je to nekonečný brutální výjezd, alespoň po skoro 100 absolvovaných kilometrech. Podle mapky převýšení se v něm nastoupá cca 400 m na 4 km. Ale věděl jsem, do čeho jdu, a uzpůsobil jsem tomu jízdu.
Cestou jsem míjel lidi z trasy C, kteří tedy byli na rozdíl ode mně čistí, ale jinak utahaní snad víc než já. A mně míjeli sprinteři z trasy B, kteří v té době byli sotva v půlce svého závodu a ještě k tomu byla ta půlka nejspíš vesměs po silnici. Jeden z nich mě tedy předjel celkem bezohledně, ačkoli měl kolem místa na tři další kola. "Spadni, pitomče," popřál jsem mu. Chlapec byl zřejmě slušně vychovaný, protože mě poslechl a po nějakých 40 metrech narazil do dalšího předjížděného nešťastníka a spadl. (Onen nešťastník náraz bez potíží ustál a pokračoval v jízdě. :-)) Ležícího pitomce jsem v pohodě předjel a on už dále nebojoval - pokud pokračoval, byl někde za mnou.
Konečně přišlo poslední stoupání. Už pár kilometrů před ním jsem se upřímně bál o svůj řetěz. Napsal bych, že vydával nelidské zvuky, ale to se od řetězu tak nějak očekává. Kvílel ale strašně. Na poslední občerstvovačce jsem tedy zastavil: "Nemáte tu náhodou olej na řetěz?" "Jo, jasně, popojeďte si tamhle ke stánku a řekněte si," poslala mě slečna. Což jsem učinil. Ovšem netušil jsem, že tak banální prosba vyvolá v řadách pořadatelů takový zmatek. Začalo tam pobíhat několik lidí, ale u nikoho jsem olej neviděl, tak jsem asi po dvou minutách hodil nohu přes kolo a zavolal jsem: "Tak nic, musím jet. Předjíždějí mě soupeři." "Už to mám, už to mám," volal pán, skočil mi ke kolu a nakydal olej na kazetu. "Mě ale píská řetěz," divil jsem se svéráznému způsobu řešení. Pán tedy utrousil pár kapek i na řetěz a já, už nutně nervózní, jsem skočil na kolo a zařadil jsem se do vláčku odbočujícího na Peklo, pokud se to tam tak jmenuje.
Irča už byla o pár míst přede mnou a borec na 29eru, když mě uviděl, vybočil do stopy plné šutrů, kam se mi tedy vůbec nechtělo, a předjel celý vláček takříkajíc jedním vrzem. Kontroloval jsem ho, protože jsem si na něj věřil. Ujel mi o 20 metrů a zvadnul. Jen se udělalo nějaké místo, docvaknul jsem ho (pozdravil jsem samozřejmě Irču) a chvilku jsem jel za ním. A pozor, teď mě nepoznal - řetěz byl úplně zticha.
"To jsem zase já," prohodil jsem asi po minutě. "Nechal jsem si namazat řetěz, jinak bych ho snad přetrhnul." Po chvilce jsem ho vystřídal a to bylo naposledy, kdy jsem někoho střídal.
Následoval rychlý a dlooouhý sjezd po nějakých polních cestách. V něm jsem překročil 70 km/h. Ani jsem se neohlížel, abych zkontroloval, zda se mě soupeř stále drží. Prostě jsem předpokládal, že jede pomaleji. Dole pod sjezdem, tj. po nějakých 3 km, se ze zvědavosti otáčím... JE TAM!
Upřímně, z kopce dolů si věřím. Mám sebevědomí a nemám strach. Dvě základní vlastnosti, které umožňují svižnou jízdu z kopce. Nenapadlo mě, že by to za mnou uvisel. Natáhnul jsem levou ruku doleva a ukázal jsem mu vstyčený palec (jako že je to od něj dobrý výkon). Pak jsem se otočil a prohodil jsem, že to byl super sjezdík. "Jedeš jako kráva!" pochválil mě on. "No ty taky! :-)"
Cestou dolů jsme minuli nějaké jezdce, kterým zbyla ještě aspoň špetka pudu sebezáchovy, a přiblížili jsme se na dohled nějaké početnější skupince jezdců (řekl bych tak 8členné). On je minul zleva, já jsem nikudy nemohl. Předjel je, otočil se a viděl, že jsem ještě za nimi, tak na mě kolegiálně počkal. Jakmile to jen trochu šlo, vzal jsem skupinku kopřivami vpravo - zrovna jsme najížděli na panely. Pamatoval jsem si, že odtud je to do cíle už jen po rovině.
Dojel jsem svého soupeře, všiml jsem si, že ve skupince byl ještě jeden z naší trasy, a zařadil jsem se před něj i celou skupinu. Cítil jsem se opravdu skvěle, tak jsem vylosoval jeden z těžších převodů a rozjel jsem se, abychom případně ještě někoho stáhli. Do cíle je to přece jen ještě nějakých 5 až 7 km (odhadem). Občas jsem po očku sledoval soupeře za sebou - asi tam byli všichni.
"Tak fajn, aspoň bude cílový spurtík." Na ně si docela věřím a navíc mě baví. Rád jezdím pro diváky a když to jde, klidně s nimi i prohodím pár slov nebo jim poděkuju za povzbuzování. Na hlavní silnici před odbočkou do parku jsem jel (koukám na to do záznamu z Polaru) cca 50 km/h. Samozřejmě nemělo cenu trhat skupinu na rovině, ale cítil jsem se hodně dobře, tak jsem to prostě rozjel v naději, že třeba někoho ztratíme.
Pak přišla zatáčka doprava do parku a šotolinové chodníčky. Někde od značky 1300 m do cíle jsem zrychlil a začal najíždět zatáčky agresivně, až na hranici rizika pádu. V jedné levotočivé jsem na výjezdu musel přibrzdit smykem, abych netrefil strom vpravo, ale podle zvuků za mnou na tom byli všichni stejně. Pak jsme obkroužili park a najížděli do závěrečné zatáčky, v níž jsem zalehl za řídítka a točil nohama, jak jen jsem byl ještě schopen. "Ano! Takhle se spurtuje po 115 kilometrech!" volal nadšeně Tomáš Hauptvogel, moderátor seriálu Kolo pro život.
Ohlížím se zpátky; ten můj soupeř dojíždí za mnou s cca 20metrovou ztrátou. Okay, tohle je na podání ruky, usoudil jsem, a sotva jsem se mohl trochu hýbat (rozumněj jakmile opadl laktát), potácel jsem se k němu s nataženou pravicí. "Díky za souboj, vůbec jsem se neohlížel a jel jsem na max." "Díky za komfortní odvoz do cíle, na lepší finiš už jsem asi stejně neměl." Ještě jsme si potřásli pravicí s tím třetím z naší trasy, ale pak nás pořadatelé vyhnali z prostoru cíle, asi abychom tam zbytečně nepózovali fotografům.
Zamířil jsem do týmového stanu, kde už určitě byl Martin z týmu, který jel trasu B a minul mě někde kolem 100. kilometru. Seděli tam i Trčkovi, a tak jsem si neodpustil radostné zvolání na celý areál zámeckých zahrad.
To byla ta lepší část Drásala. Bohužel, následovala ještě část další, která se pořadatelům moc nepovedla. Všechno začalo ukrutnou frontou na mytí kol. V ní jsem strávil asi hodinu. Když bylo kolo přijatelně odbahněno, stoupnul jsem si do další fronty - u úschovny kol. Tam došlo k totálnímu kolapsu, protože pořadatel nebyl připraven na takový počet kol. Měl sice dostatečný prostor pro jejich uskladnění, ale neměl příslušný počet lístků, takže jsme čekali, až si někdo přijde kolo vyzvednout, abychom dostali jeho lístek a naše kolo bylo přijato. Další hodina.
Chtěl jsem se taky trochu umýt, protože jsme hodlali přespat ve stanu i do druhého dne. Ale sprchy (prý) neexistovaly - jen gumová hadice, ke které bylo třeba si kleknout a zkusit do dlaní zachytit čůrek vody, kterým se pak měl cyklista omýt. Takhle nějak to bývá zachyceno ve filmech o koncentračních táborech. Do toho nejdu. Trochu jsem se opláchl v korytě venku, to mi přišlo rychlejší, účinnější a důstojnější.
Snědli jsme jedny z posledních porcí jídla pro závodníky a v tobole se taky střílelo těsně vedle našich terčů. Takže nic zajímavého. Vlastně jo, jedna věc - do týmového stanu se připrdelily nějaká tři statné dámy. Tak jsem je vyhodil s tím, že vstup je jen pro členy (což je koneckonců pravda).
Po delším dohadování se nám podařilo zajistit noční uskladnění kol v zámečku, a tak jsme mohli vyrazit - ano, hádáte správně - do hospody na véču. A k té jsem si objednal přírodní hovězí steak. Mňam.
A to je vlastně všechno. Ráno jsme se nějak probudili, sbalili a jeli jsme domů. Bez nehod a bez potíží.
Jak je vidět níže ze statistických údajů, s dosaženým výkonem panuje velká spokojenost. :-)
Statistické údaje:
Vzdálenost: 119.6 km
Převýšení: 3130 m
Čas: 6:40
HR Avg: 163
Max. rychlost: 70.6 km/h
Max. teplota: 27.8 °C
Energetický výdej: 5491 kcal
Žádné komentáře:
Okomentovat