Víkendovka ve Šlovicích

... aneb jak za jeden den ujet 6 kilometrů.

Bajková víkendovka, to je to, co letos potřebuju, abych se dostal trochu do formy. Tahle se konala na Křivoklátsku, kde jsem ještě nebyl, což byl o důvod víc se zúčastnit.

Po dohodě s manželkou zůstane tentokrát Kristýnka doma, čili jedu sám. Naplánoval jsem si tedy cca 120 km na sobotu a alespoň 60 km na neděli. Před dlouhými Třemi vrchy Vysočiny se budou najeté kilometry hodit. Ve čtvrtek večer jsem Tondy rafinovaně zeptal, kam že to vlastně mám jet :-). Naštěstí měl při ruce odkaz na stránky onoho ubytovacího zařízení. Naneštěstí nebyly dostupné.

Nicméně o pár půlhodin později se mi přece jen podařilo se na stránky dostat, do navigace jsem naťukal souřadnice cíle a považoval věc za vyřízenou.

Ráno jsme ale museli ještě na Hračkobraní do Kamenice nad Lipou - to je taková akce pro děti, aby byla větší šance, že se jim podaří pumpnout rodiče o peníze za hračky. Oběma mým dětem se to samozřejmě podařilo, ale bitvu o ručně vyřezávaný traktor za 7 000 Kč jsme nakonec vyhráli my, rodiče.

Z Hračkobraní jsme se vrátili o pár hodin později, než jsem plánoval, tudíž i můj odjezd do Šlovic musel být odložen - z 13:00 na 17:00. Cesta probíhala poměrně klidně, jen se mi podařilo oběma pravými koly trefit menší kráter - šel jsem pak zkontrolovat disky, jestli jsem je nezlomil. Naštěstí ne.

Do cíle jsem tedy dorazil po 19:00 - přesně k večeři. Ještě jsem ani nedosedl a dostal jsem kuře. Začátek dobrý. Pak jsem se paní v recepci přiznal, že jsem právě přijel, načež si ode mně vzala nějaké osobní údaje - míry, váhy, atd. - však to znáte. A chtěla mi vnutit ještě jednu večeři ("Doneste si věci nahoru a přijďte na večeři."). Ale protože nepatřím zrovna mezi vyhlášené jedlíky, bránil jsem se, že mi stačí jen jedna večeře, a že tedy po tom kuřeti už více nezvládnu. Po chvilce jsme se domluvili, že jsem zvolil postup opačný - nejprve večeře, pak nástup - a že je tudíž vše v pořádku. A dostal jsem klíč od pokoje.

Ten si zaslouží vlastní odstavec (a zasloužil by si i fotku, ale nějak jsem neměl fotící náladu). Představte si dřevěné kolo o průměru asi jako půllitr na pivo, k němuž je připojen standardní FAB klíč od pokoje a podobný od budovy. Na té dřevěné placce bylo uvedeno číslo pokoje. A teď si ještě představte, jak tuhle olbřímí věc soukáte do kapsy u dresu, když druhý den jedete někam na výlet. Nechat klíč v recepci totiž nebylo možné, neboť personál zhruba kolem 10:30 zmizel a zamknul celý objekt. Kdo neměl klíč, dovnitř se nedostal.

Po večeři nás čekal nohejbal. Tuhle hru jsem už spoustu let nehrál, a tak jsem to bral jako zajímavé zpestření svých sportovních aktivit. Za tyč na vedlejším kurtu jsem umístil občerstvení v podobě piva a pustil jsem se do boje. Zejména Marcel mi připomněl mou několikaletou kariéru taekwon-disty, když se mi jeho nohy míhaly kolem hlavy v marných pokusech ji zasáhnout. Oč hůře trefoval hlavu, o to lépe kopal do míče. A tak jsme slavně zvítězili, protože já jsem jeho jednou kopnul. Sice jen do nohy, ale škoda každé rány, která padne vedle. Ostatní kolem mě ale asi hráli úplně jinou hru, protože kopali výhradně do míče a ještě měli dětinskou radost, když tím míčem nikoho netrefili.

Když se setmělo tak, že už jsem přestával vidět Marcelovy kopy, byl naštěstí zápas ukončen. Vzali jsme si své půllitry a přesunuli jsme se do společenské místnosti. "Kdo si dá JaegerMeistera?" volal Marcel. (Když to tak čtu, říkám si, že vlastně celý víkend usiloval o mé zdraví!) Ať to máme za sebou, pomyslil jsem si a zdvihl jsem ruku. A za chvilku už jsem v ní držel skleničku s bylinným likérem tmavé barvy.

Chvilku jsme klábosili, když (kdo jiný než) Marcel vytasil telefon a četl SMSku od Přibíků, že se nám (rozuměj Bike Teamu) narodil nový cyklista. A hned tu byl důvod na další přípitek.

Přibíci, já se sice nijak netajím svou nízkou, takříkajíc indiánskou odolností vůči alkoholu, ale to ještě není důvod, abyste na mě pořádali takový hon. A navíc někdo objednal zelenou. To jste to nemohli porodit až v neděli odpoledne? ;-)
Ale jinak samozřejmě gratuluji a přeji vše nej.

Umíte si představit, jak jsem vypadal po spánku od 3:00 do 7:00 po tom alkoholovém maratonu? A umíte si představit, jak vypadala má páteční večeře, když jsem si ji v sobotu ráno prohlížel? Soudě podle šuškandy si to tedy někteří z Vás ani nemusí představovat a Vám ostatním bych ten pohled nepřál.

Na sobotní výlet jsem tedy vyjížděl bez snídaně jen s čistou vodou z kohoutku, která - mezi námi - chutnala příšerně. Naštěstí s námi jela i (a teď si nejsem jist, zda si pamatuju jméno správně) Markéta. Jela trochu vzadu - asi měla přílišný respekt z nášlapů, s nimiž jela poprvé v životě. A i kolo, byť překvapivě lehké, nebylo připraveno na její muší váhu, což jsem ale zjistil až po cca 30 km.
Markéta sice prý nechtěla, aby se kvůli ní někdo obětoval a jel s ní pomalu vzadu, ale já jsem se rafinovaně vymluvil na svůj stav s tím, že na rychlejší tempo to stejně není, a dělal jsem jí společnost. (Což mi na druhou stranu nečinilo sebemenší potíže, vždyť všichni víte, jak jsem ukecanej.) Bohužel se nám přihodily 3 pády, z nichž ten jeden... Au. Kromě těchto pádů jsem zaznamenal ještě několik dalších, z nichž nejzajímavější předvedl můj spolubydlící Jirka, který tedy krví rozhodně nešetřil.

Projeli jsme oblíbenou destinací milovníků zašlých časů, kolem hradů Točník a Žebrák. Odtud to pak byl už jen kousek do Zbirohu do proslulé hospody U Slunce. A čímpak že je tato hospoda proslulá? Předně tím, že pokud chcete oběd, je vhodné zavolat majitelce a tuto skutečnost jí oznámit. Nicméně to zdaleka neznamená, že domluvený oběd skutečně dostanete. V nabídce tak byl jen řízek posypaný cibulí + bramborová kaše nebo smažák (samozřejmě posypaný cibulí) + bramborová kaše nebo hranolky, případně smažený hermelín (posypaný cibulí) s již zmíněnými přílohy. Korunu tomu všemu dala naprosto zmatená silnější paní, která tam obsluhovala. Při placení s sebou neměla peníze na vrácení, takže jakákoli úhrada znamenala, že se paní otočila a vydala se pro příslušnou částku někam do zázemí. Po několika minutách se vrátila, zkasírovala dalšího hosta a znovu se vydala do zázemí. Pravděpodobně se jednalo o nějakou skrytou kameru, která zachycovala reakce zákazníků. A nebo, jak jsme hlasitě usoudili, se paní zanedlouho objeví v nějakém televizním pořadu o hubnutí - předvedený chodecký výkon by se zcela jistě uplatnil coby pohyb pro zajištění nezbytného denního výdeje kalorií.

Cestou "domů" se nic zásadního nedělo - jeli jsme o něco rychleji, i já už jsem v sobě měl nějaké sacharidy, projeli jsme dva brody. Pěkné. A zajímavé bylo i to, že i když jsme se od Zbirohu postupně rozdělovali na menší skupinky podle toho, jak kdo chvátal do ubytovny, do cíle jsme přijeli všichni stejně, jen někteří měli najeto o něco více kilometrů. :-)

Následovala (teplá!) sprcha v případě srabů jako já, venkovní bazén v případě otužilců jako třeba Tonda. Odsolení a voňaví jsme nastoupili k večeři (maso na grilu) a k večerním míčovým hrám. Tentokrát jsem se vyhýbal jak alkoholu, tak i nohejbalu / taekwon-du - pustil jsem se do volejbalu. Přece jen ruce jsou kratší, a tak i když Vás někdo zasáhne přes síť, je obvodová rychlost dlaně zhruba poloviční v provnání s nohou nehledě na menší hmotnost. První hodinu jsme se takzvaně zastřelovali (to je takový ten proces, který je třeba provést s novou zbraní, aby se s ní střelec sžil). Pak už létali míče víceméně jen do dvorce, který byl ohraničen elektrickým ohradníkem a beranem na straně jedné a plotem za nohejbalovým hřištěm na straně druhé. Jako u každého sportu v našem podání, i u tohoto tekla krev. Naštěstí ne má.

Řádně odření a okysličení jsme se vrátili do společenské místnosti, v níž pokračovala konzumace masa. Protože všichni víme, jaký apetit má Johi, kolegiálně jsme se omezovali, aby na ni zbyla dostatečná porce. A myslím, že měla z těch 18 steaků opravdovou radost.

Já jsem se rafinovaně ukryl ke stolu k Trčkům, protože ti vypadali, že abstinují. Díky tomu se mi dařilo se skrývat před pátravým zrakem Marcela, který vyhlížel oběť pro tento večer. A navíc jsme se s Danielou domluvili, že v neděli pojedeme delší z nabízených tratí. Spát jsme šli krátce po půlnoci.

Ráno jsem spal jako miminko - měl jsem co dělat, abych se před devátou dostavil na snídani. Pak jsem odnesl zabalené věci do auta, oblékl jsem se do dresu a čekal jsem cca 20 minut na ostatní venku u kola. Asi jsem vypadal dost opuštěně, protože se na mě obrátila Pavla (snad si pamatuji správně) s prosbou o opravu špatně řadícího přesmykače. Projevil jsem svou vrozenou šikovnost a po kratším přemýšlení jsem přesmykač zprovoznil.

Následně přišla Nikola s prázdným zadním kolem. Pomalý defekt, to bylo jasné. Chvíli jsme hledali trn "očima", pak šel plášť dolů, vzal jsem si duši a vydal jsem se s ní k bazénu. Tak jsem po pečlivém pátrání objevil pidi dírku. No... zalepíme to, ať není třeba dofukovat. Vrátil jsem se tedy ke kolu, sehnal jsem sadu na lepení defektů (2 sady na lepení v celé 20členné skupině :-)) a přilepil záplatu. Vzhledem k "velikosti" dírky jsem se ani moc nesnažil, ale snad to drželo. Při nasazování kola jsem opět projevil svou vrozenou šikovnost a ve spěchu jsem nechal řetěz pod osou zadního kola.

Poté, co si toho Nikola všimla (což jí asi nedalo moc práce, když se pedály protáčely bez záběru na prázdno ;-)), jsem tedy nasadil kolo pořádně a konečně jsme mohli vyjet.

Úvodní klesání jsme tentokrát zvádli všichni bez pádu i defektu. Zato o 6 kilometrů dál se obnovil včerejší defekt na zadním bezdušovém kole růžového Epica ve vlastnictví Daniely, kterou mi Tonda svěřil do opatrování. Při sundávání pláště jsme zkusili zlomit nějakou tu montpáku (úspěšně), ale plášť držel jako přilepený. Bodejť by taky ne, když skutečně přilepený byl. A nejen k ráfku a pásce, ale i sám sobě - boky k sobě přilnuly jako po implozi. A tak nezbývalo, než dnešní výlet zakončit pěší túrou zpět do ubytovny. V ní už sice nikdo nebyl, ale měli jsme domluvený přístup na zahradu k bazénu.

Za hodinku a čtvrt jsme k němu úspěšně doťapali. Daniela samozřejmě neměla klíče od auta a od plavek, zatímco já jsem mohl machrovat a předvádět svou otužilost vstupem do bazénu. Po půlhodinovém přemlouvání sebe sama, během kterého jsem si spálil záda, jsem tam nakonec vlezl, což mi, předpokládám, zajistilo nehynoucí obdiv v očích mé 14leté svěřenkyně.

Pak dorazil Tonda, který dle vlastních slov spurtoval celých 15 kilometrů z Křivoklátu. Po příjezdu jsme se pak společně divili, co že to tam ten servisní technik nalil za lepivou hmotu, která zcela znemožnila opravu defektu. Ještě že se to nestalo při závodě.

Postupně přijížděli další a další kolegové cyklisti, někteří dokonce naskákali do bazénu... a pak jsme se pomalu rozjížděli k domovům.

Na příští akci bych jel samozřejmě znovu, ovšem za předpokladu, že Přibíci zase nebudou rodit. ;-)

PS: Pokud máte někdo fotky, o které se můžete podělit, pošlete mi je. Sice má teď tenhle systém nějaký problém, takže fotky nelze vkládat, ale to se snad vyřeší.